Uvažuji, přemýšlím

Nezapomenu, NIKDY!!!

20. srpna 2008 v 13:19 | Šárka
18.8. 2008
Moje prababička, úžasná žena. Ona byla vždycky skvělá, pamatuji si, jak když jsem byla malá ona mi dávala čokolády a bonbony. Já si u ní vždy v pečovatelském domě kreslila na jídelníček. Leckdy mě nebavilo za ní chodit skoro každý den, ale teď toho lituji. Moc toho lituju, promiň prababi, že jsem byla tak sobecká. Prosím promiň mi to, kéž by se to dalo vrátit, abys zase byla zdravá… Když tohle píši slzy mi kapou na klávesnici u mého notebooku. Jednou se prababičky stav zhoršil a musela do nemocnice, potom zustala v péči mojí babičky a dědy. Rok a čtvrt.. Nemohla se hýbat ani sama nejedla. Babička jí krmila. Každý den, když jsem přišla, řekla jsem jí: ,,Čau babi!" A ona mi řekla: ,,Čau" Tak krásně to říkala, legračně, nahrála jsem si to na mobil. Je to jediná památka, co na ní mám, ted už mi to asi nepoví. A tak šel den za dnem. Před několika dny najednou prababička hůř dýchala. Sama si řekla o doktora, což u ní není normální. Odvezli jí záchrankou…..
Rozhodla jsem se, že jí v nemocnici navštívím. Jela jsem tedy s mými prarodiči. Přišla jsem do pokoje a ona tam ležela schoulená, napojená na přístrojích. Skoro ani nemluvila. Byl to hrozný pohled. A ten pokoj tak deprimující a ty babičky kolem ní.. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy. Proto jsem se na ní usmívala, co to šlo. Pohladila jí po ruce. Koukala na mě, ale nemluvila. Babička se vrátila od doktorky celá ubrečená a mamka se na mě podívala a zakroutila hlavou. V tu chvíli jsem věděla, že to nejni dobré. Chtěla jsem být silná a nerozbrečet se. Nesčetněkrát mi vhrkly slzy do očí, když jsem viděla babičku, jak nad ní stojí a brečí. Říkala jí, že jí uvaří kuře, až přijde domů (i když prý se domu asi nevrátí) a že mi zase řekne ČAU. (Právě jsem se rozbrečela a mamka mě musela uklidňovat. Je to pro mě těžký tohle napsat.) Když se mě ale babička zeptala, jestli se o ní taky budu takhle starat až bude stará a nebude moct dejchat, nevydržela jsem to a podlehla emocím. Rozbrečela jsem se. Kdybych jí tak mohla pomoci, selhávají jí orgány a ona o tom ani neví. Myslí si, že se vrátí domu. Kéž by se to vyplnilo. Jenom na mě tak koukala.. Nejhorší pro mě bylo to loučení, babička řekla, at se rozloučíme, že to muže bejt naposledy. Dala jsem jí pusu na tvář a řekla "Čau babi" … Neodpověděla…Vím, že chtěla..
Mamka mi pořád říká, že už je stará, je jí 95. Nechci brečet a dělat scény. Nechci dělat chudinku. Co má říkat moje babička? Která se o ní starala. Je to její máma. Já nemůžu. Babičko prosimtě vydrž! Ale jestli tomu ti nahoře tak chtějí a tobě se uleví… Ne nechci na to ani pomyslet. Ani ject za ní nemužu, nemužu jí tam takhle vidět, neusmívá se.. Jaksi už mě neuklidňuje myšlenka, že to bude dobrý. Třeba bude…Třeba mi zase bude říkat čau a usmívat se na mě.. Doktoři v to ale nedoufají. Muj pláč zastavit nejde… Nejde to.. Možná jsem citlivka, ale….
Ty si tohle nikdy nepřečteš, já vím.. Mám tě moc ráda (pra)babi a chci Ti to ještě říct, chci abys to věděla…
(Nevěděla jsem jestli to zveřejnit, ale potřebuju se vypsat. Omluvte prosím chyby, bylo to psaný v slzách)
19.8. 2008-nejhorší datum v mém životě!
Mokrý kapesník leží předemnou. Zírám na něj. Nemám na nic chuť, nechci nic.Brečím a vzpomínám na ní.. Byla jsem venku… Najednou mi zazvonil telefon a v něm mamka brečela a říkala:,,Šári, přijď ihned k babičce, prababička umřela!" V tu chvíli mi došla slova, ztuhla jsem a z telefonu jsem slyšela:,,Šári, jsi tam? Co ti je?" Položila jsem… Dostala jsem ze sebe něco jako, že musím domu, že mi umřela prababička. Otočila jsem se a ani nevím na co jsem myslela. Nebrečela jsem. Avšak emoce mě pohltili hned, jak si mě muj přítel k sobě přimáčkl a já mu brečela na rameni. Vzpomínala jsem na ní. Jak tam leží na posteli. Pořád dokola jsem si pouštěla nahrávku na mobilu, kde mi říká čau. Je to to nejcennější, co mám, společně s její fotkou v mobilu(měla jsem dvě a jednu jsem předčasem vymazala, lituju toho hodně moc) a tím, co je v mé paměti. Cestou jsem se mnohokrát rozbrečela… Nemohla jsem to udržet, nebylo to pod kontrolou. Krásně se zachoval muj kluk, který mi pověděl, že mu mužu zavolat klidně ve 3 v noci, když budu potřebovat a doprovodil mě až ke dvěřím. Nevěděla jsem, co se stane, co bude u babičky, bála jsem se, že muj pláč nepůjde zastavit, až uvidím všechny, jak brečí. Otevřela jsem dveře, seděli tam jen s rozsvícenou svíčkou. Sedla jsem si do křesla a babička se ke mně hned hrnula a povídala mi slova, na která nikdy nezapomenu. ,,Neplakej, víš, ona už byla stará a moc se trápila, takhle je to pro ní lepší. Musíme si jí uchovat v paměti takovou, jaká byla, když ještě nebyla tak nemocná. V tom křesle v pečovateláku. Ted se má dobře a přimlouvá se tam za nás. Měla vás ráda, modlila se za vás a vždycky se ptala, co děti." Ano, slzy nešly udržet. Seděli jsme tam takhle několik hodin a vzpomínali na ní. Babička vyprávěla, jaká to byla hodná ženská. Všem pomáhala. A babička se učila, aby jí udělala radost, protože táta odešel. Vždycky měla radost, když babičku učitelka na rodičáku chválila. A tak jsme tam jenom seděli. Babička brečela, hodně, řešili pohřeb. Víte, přijde mi to jako zlej sen, sen ze kterého se nemužu probudit. Nevěřím, že se to stalo. Bohužel je to realita..Krutá realita.
Ted na mě babička kouká a asi by nechtěla, abych brečela. Mrzí mě nejvíc, že jsem jí nestihla toho tolik říct, nestihla jsem jí říct, jak jí mám ráda. Nejvíc si člověk uvědomí, co měl, až když to ztratí.. Zůstala mi po ní jen fotka, nahrávka a vzpomínka v mém srdci. Nezapomenu, nikdy, slibuju! Navždy budeš v mém srdci jako strašně hodná osoba, co mě měla moc ráda a já jí taky. Tak, ted je ti líp, nechtěla jsem, aby ses trápila a jestli ti je takhle líp, tak je to dobře. Zasloužíš si to. Budu si tě pamatovat jak jsi seděla v křesle. Ovšem to křeslo už bude navždy prázdné a tebe tam nenajdu, to mě mrzí, budou mi chybět tvoje vyprávění. Křeslo bude prázdné, ale moje srdce ne. Bude plné tebe a vzpomínek na tebe.. Napořád!!! Odešla jsi a je ti líp, musím se uklidňovat touhle myšlenkou… Dávej na mě pozor a pamatuj, že tohle, co jsem napsala bylo od srdíčka. Snad se ještě někdy setkáme…

Ovlivňováni modou..

6. srpna 2008 v 23:56 | Šárka
Naše prababičky nikdy neslyšely slovo mobilní telefen, počítač, Emostyl, a tak podobně. Svět jde ve vývoji hodně kupředu. Narodila jsem se do dobré doby. Nemohu si ztěžovat. Nemusela jsem zažít válku. Za to jsem ráda. Akorát bych někdy chtěla zkusit jaké to je, nemít mobil, počítač,televizi, moderní oblečení. Chtěla bych, aby všechno bylo přirozené a lidé nebyli ovlivňovány žádnými styly, reklamami a módou. Chtěla bych žít alespoň na chvíli v době jako moje prababička. Nemusela bych se strachovat, že mi někdo něco ukradne. Bydlet tak v té prosté chaloupce nebo na statku, kde jsou zvířata a velké pole. Žádné vymoženosti. Jenom na chvíli..
Představuju si, jak všichni tihle super moderní emo, punkeři, budou jednou babičkami a dědečky. Jak asi budou vypadat prarodiče za několik let? Jsem ráda za to, že nemám babičku, která se maluje a řídí se podle poslední mody. Když se řekne babička, představím si paní s šátkem, milým úsměvem, pletoucí ponožky na zimu, abychom nenastydli. Na její tváři je už hodně vrásek, které jí způsobil život, je vidět, že toho má mnoho za sebou. A vždycky má pro mě schovanou nějakou tu radu. Ano, ale tahle doba nutí všechny, aby byli moderní. Za pár let to nebude jiné. Ach, já nechci aby babičky a dědové byli emaři!

Eutanázie

23. července 2008 v 18:44 | Šárka
Jsem zase jednou uvažovala..
Život není povinnost. Je to dar, se kterým si každý musí naložit, jak uzná za vhodné. Proto nikdy nepochopím, proč u nás není legalizovaná eutanazie. Máme právo se narodit,tudíž máme právo i zemřít. Když se někdo trápí a smrt je pro něj vysvobozením, nevidím důvod, proč nesmí být osvobozen od té bolesti. Žít je krásné, ale přežívat a modlit se za to, aby ten den byl náš poslední, nemá nikdo za potřebí. Když si pacient eutanázii přeje, mělo by se mu vyhovět. Jasně, dá se to zneužít(všechno se dá zneužít), ale mnoha lidem, kteří trpí nevyléčitelnými a bolestnými onemocněními, by to pomohlo.Je srdcervoucí koukat na jejich obličeje plné bolesti, které prosí o smrt…

Svět dětí

30. června 2008 v 21:46 | Šárka
To mě po dlouhej době napadla zase nějaká úvaha..
Ach, kdo z nás by se nechtěl vrátit zpět do dětství? Zpátky do bezstarostného světa. Do světa plného radostí a smíchu, do světa, kde nejsou nepřátelé a člověk pořádně o světě nic neví, ale vůbec mu to nevadí. Hlavní je, že má svoje hračky a máminu náruč, kde se může schovat a vyplakat vždy, když si odře kolínko nebo mu někdo sebere hračku. Dětství je nádherné, mnozí vyrostou tak rychle, že si svět dětství ani neužijí.
Když se tak koukám zpět, moc bych se tam chtěla vrátit. Jen tak si bezstarostně hrát s kamarády a o nic se nezajímat a o nic se nestarat. Vodit se za ručičku ve školce, když se jde na procházku. Nebyly by žádné hádky a nic takového. Dětský svět je prostě jiný, lepší než ten dospělácký. Pro děti je dospělý svět jako život na jiné planetě, nechápou, proč se maminka tolik rozčiluje, když přijdou špinaví nebo když něco rozbijí.
Když se jen tak procházíte a rozhlédnete se, vidíte spoustu dospělých, spoustu ustaraných tváří a v nich zamyšlené pohledy, jdou z práce a přemýšlejí, nebo jdou na nákup a přemýšlejí. Také vidíte děti, na rozdíl od dospělých je nic netíží, spokojeně se nahlas smějí a lížou nanuka, nemají žádné starosti, které by jim dělaly těžkou hlavu. A proto bych se chtěla vrátit zpět, můj svět už nikdy nebude takový, jako ten v dětství.
Kéž by byl nějaký stroj času…

Čím chceš být?

13. května 2008 v 9:56 | Šárka
Ve škole nám teď neustále pokládají otazku: Čím chceš být? A kam chceš jít na školu? Každý pátek máme místo občanky volbu povolání. Tam se máme rozhodnou, co bychom chtěli jednou dělat. Vím, že je to moc důležité rozhodnutí, musím se rozhodnout, co bude dále po škole, naplánovat muj život a co by mě bavilo.Jenomže já jsem váha a ty se těžko rozhodujou, ani já nejsem vyjímkou. Je možné, že to ještě nevím? Představu mám, ale ještě přesně opravdu nevím. Chtěla bych co nejdéle studovat, pokud to aspoň trochu půjde.
Už od mala mi každý říká, že mám vyřídilku.Pořád jsem něco povídala, někdy tymoje moudra stála za to. Byla jsem schopná se naučit hrozně dlouhé básničky a jednu jsem říkala i u zápisu a učitelka zůstala koukat s otevřenou pusou a řekla, že tohle ještě neviděla, pamatuju si to. Načež jsem pak byla vyfocená v novinách a ta fotografka mě zrovna vyfotila, když jsem vyplázla jazyk, takže krásná fotka, líp si to načasovat nemohla, ale zpět k povolání. Ta pamět mi zůstala do ted, nemám problem si cokoli zapamatovat, pokud mě to aspon troch zajímá. Taky jsem jako malá si ráda hrála na reporterku, ale to i ted někdy:D Měla jsem v zásobě plno záludných a zvídavých otázek a byla jsem neodbytná. Také jsem si hrála na moderování rádia a to moderování jsem si nahrávala, všichni říkali, že mi to šlo. Ale jak tohle všechno využiju v měm budoucím povolání?
Možná bych chtěla být novinářkou a reportérkou. Bavila by mě práce s mikrofonem, ale i psaní článků v mé kanceláři a nebo s kafem někde v kavárně do notebooku. Nebo bych dělala reportáže. Klidně bych jela i někam do ciziny. Otázka ale je, jestli v tomhle mužu bejt dobrá a jestli bych někde práci sehnala. Musela bych opravdu umět psát články atd. No uvidíme.
Jednu dobu jsem také chtěla být právničkou. Pak jsem se toho ale vzdala, protože mi přijdou práva na mě moc těžká. Doma se toho hned chytli a všichni chtěji, abych byla právnička. Stejně si budu dělat, co budu chtít.
Taky jsem chtěla být psycholožkou, nevim co mě to napadlo. Ale třeba vystudovat psychologii by nebylo špatný..
Je to těžký, stojim před těžkou životí volbou, ale ona zas tak těžká není, stejně skončim někde na gymplu, pokud se tam dostanu i když to pochybuju. Nemužu si říkat, že je to ještě daleko. Jak řekl náš učitel:,,Čas běží. Vy si říkáte, že je to ještě daleko, ale ted práve uběhlo 45 minut vašeho života, které se nikdy nevrátí. Přemýšlejte o tom…."

Trošku jsem přemýšlela...

19. dubna 2008 v 22:29 | Šárka
Odpoledne jsem šla hezky na procházku. Bylo zrovna po dešti a já tu vůni miluju. Jdu a najednou mi začalo docházet tolik věcí. Mám hodně věcí za který by byl jiný šťastný, ale já si jich nevážim. Říká se, že nejlíp si uvědomíme cenu něčeho nebo někoho až to ztratíme. Tak jsem tak přemýšlela a najednou jsem uviděla mojí kamarádku, která se na mě už z dálky usmívala. Řekla jsem si, ano mám kamarádku, dokonce nejlepší kamarádku, kterou bych za nic nevyměnila a mám jí moc ráda. Je tu se mnou když jí potřebuju a dokáže mě vyslechnout, to každý neumí. Mám dokonce hodně kamarádů na které se můžu spolehnout.. Někdo bere kamarádství třeba jako samozřejmost ale já jsem si uvědomila, že kdybych třeba neměla žádného kamaráda a byla uplně sama třeba v cizím městě, byla by to hrůza. Další věc na kterou jsem myslela je moje rodina. Mám tátu mámu bráchu, 2dědy,2babičky, prababičku… Někdo to třeba nemá. A já si jich nevážim tak, jak bych měla. Odsekávám, jsem drzá… Je to dobře? Není! Nemůžu bejt úplně vzorová, ale myslím, že správná nejsem. Mám taky domov a v něm věci, které potřebuju: postel, koupelnu, jídlo, pití… To všichni nemají.. Ale já si toho přesto tolik nevážím. Mám tu možnost, chodit do školy a tam se vzdělávat, ale já to beru jako samozřejmost. Mám co na sebe, mám oblečení, které se mi líbí, také si toho nevážím. Já jsem vlastně nejšťastnější člověk. Nic mi nechybí.. Ted už to chápu… Asi potřebuju zamyšleních tohoto typu více. Třeba mi dojdou další věci vůči kterým jsem slepá….

Vánoce

18. dubna 2008 v 14:06 | Šárka
Hehe, to sem ted asi nepatří, ted v dubnu Vánoce, ach jak originální, ale nevadí. Tohle jsem psala do městskejch novin a stejně jsem nevyhrála, ach jo:( :D
Vánoce jsou něco kouzelného a krásného. Každý z nás si pod tímto slovem přestaví něco jiného, ať jsou to dárky, štědrovečerní večeře, vánoční atmosféra nebo vánoční zvyky, je toho hodně a já se tedy zaměřím na to, pod čím si představím Vánoce já. Tak za prvé je to vánoční stromeček.. Z počátku je to jen obyčejný jehličnatý strom, ale když se ozdobí několika ozdobami, dostává tento stromek zvláštní kouzlo jako symbol Vánoc. Kdysi jsme si ve škole říkali, že první vánoční stromek se objevil v Německu a od té doby je snad po celém světě. Další symbol Vánoc je Ježíšek. Ano, tento symbol je hlavně pro malé děti, které věří, že když budou hodné, tak jim Ježíšek nadělí právě to, co si tolik přejí.. Každé dítě netrpělivě čeká, až uslyší zvoneček a bude se moci rozběhnout ke stromečku. I já jsem to takto dělávala, když jsem byla malá, teď už jsem z toho bohužel vyrostla a tolik to neprožívám. Další věc typická pro Vánoce jsou koledy. Na Štědrý den si snad všichni pouštíme koledy nebo je zpíváme u stromečku, je to taková tradice. Koledy se zpívají v zemích po celém světě, můžeme to vidět třeba v amerických filmech, kdy se sejde celá rodina a za doprovodu piána zpívají vánoční koledy. A další typická věc pro Vánoce jsou dárky.. Je to nádhera, když můžeme vidět lesknoucí se oči osoby,která právě dostala to, po čem tolik toužila. Cílem vánočních dárků je udělat někomu radost. Největší radost přesto udělají ty nejmenší dárečky darované z lásky.. Kdysi jsem někde četla, že jedna malá holčička darovala svému otci krabičku a v té krabičce nic nebylo, otec se proto na ni rozzlobil, dívenka se na něj podívala a řekla mu, že ta krabička je naplněná jejími pusinkami, a potom ji otec objal a oběma vyhrkly slzy z očí. Toto je podle mě ta pravá podstata vánočních dárků. V neposlední řadě patří mezi vánoční symboly také štědrovečerní večeře a vánoční atmosféra. Kapr a salát, bez toho si nedovedu představit Vánoce. Celá rodina se sejde a společně večeří. U nás se vždy celým bytem line nádherná vůně osmaženého vánočního kapra, mamka vyndá sváteční nádobí a poté si všichni sedneme a společně se navečeříme. Jako malá jsem se nemohla dočkat a pravidelně mě naštvávalo tatínkovo přidávání si jídla, já už jsem byla tak nedočkavá a on si pořád přidával, no nenaštvalo by vás to? Vánoční atmosféra je podle mě právě to, jak rodina společně večeří, pak jde ke stromečku, tam si rozdávají dárky a potom se z dárků radují. Proto si myslím, že Vánoce jsou něco neobyčejného a nenahraditelného, v každém z nás to vyvolává jiné pocity, ale přesto myslím, že Vánoce má rád úplně každý, i když to nedává tolik najevo, už jenom pro tu pohodu a radost, co je kolem. A co dodat na závěr? Snad ať Vám Ježíšek nadělí to, co si přejete. Veselé Vánoce…

Mám zaručený recept na..

13. dubna 2008 v 10:56 | Šárka
(Úvaha z okresního kola češtinářské olympiády)
Nebudu zde psát o žádném receptu na vaření. To opravdu ne! Je to asi z toho důvodu, že moc často nevařím. Zkrátka nejsem žádný "šefkuchař". Mám ale jiný zaručená recept. Nejdříve se ale zkusím zamyslet, na co mohou mít lidé takový zaručený recept. Ať to zkouším jak chci, nevím. Bude to tím, že každý si svůj zaručený recept nechává většinou pro sebe. Snad jen v televizi se občas vysílá nějaký pořad, kde vám poradí z vlastní zkušenosti. Když se tak zamyslím, dojde mi, že většina lidi si chtějí nechat svoje tajemství úspěchu pro sebe. Co kdyby někdo udělal náhodou totéž a měl by potom větší úspěch? Ano, lidé jsou různí, ale já nemám co posuzovat, ještě jsem jich moc nepotkala, mám toho málo za sebou(ale zase hodně před sebou). A teď už tedy ten můj recept. Mám zaručený recept na spokojený život! A co to vlastně obnáší? Tak v první řadě je to smích. Smích léčí, jak se říká, Člověk je jediný tvor na světě, co se umí smát, tak bychom to měli využívat. Smích nám prodlouží délku života. A tak tedy říkám: ,,Smějme se, co nejdéle to jde!" Já osobně, když mě někdo doopravdy rozesměje-brečím, to musí být teda pohled, hrnou se mi slzy z očí a přitom se nezastavitelně směji. Další věc, která rozhodně udělá náš život lepší, je láska. Ano, to tajemné slovo, které každý zná, avšak každý ho nepoznal. Kdo je zamilovaný je nejšťastnější člověk na světě. Ach, i já jsem se již párkrát zamilovala, ale vím, že ta pravá láska na mě někde čeká. Každý z nás jí jednou pozná. Ne nadarmo se říká, že láska hory přenáší. Přátelství. Málokdo z nás si umí představit život bez přátel. Mít tu jistotu, že se můžeme někomu svěřit se svými problémy a pak si nechat poradit, je k nezaplacení. Přátelství dělí žalost a násobí radost. Praví přátelé jsou opravdu vzácní a proto bychom si jich měli vážit. Miluji své přátele! Cestou ke spokojenému životu je dozajista také dobré vzdělání. A hlavně práce, která nás baví. Nikdo z nás by nechtěl přeci ráno vstávat s hrůzou, že musí do práce. Člověk musí mít svou práci rád, strávíme v ní totiž velkou část našeho drahocenného života. A co dodat na závěr? Nikdy nevíme, který den je náš poslední a proto užívejme života naplno!

Vulgarita a hrubost je pro většinu z nás samozřejmostí

13. dubna 2008 v 10:55 | Šárka
(úvaha do školy)
V dnešní době mluví vulgárně téměř každý. Někteří se to naučí od svých rodičů, kteří neberou ohled na to, že je poslouchají jejich děti a někteří jsou z domova dobře vychovaní, ale zkazí je okolí. Pak opakují to, co slyší od kamarádu atd. Proč se lidé chovají a mluví vulgárně? Protože by nebyli moderní? Slušnost není prostě a jednoduše moderní. Když někdo mluví spisovně a chová se slušně, přijde ostatním divný, protože na to nejsou zvyklí. Jenomže být slušný každý neumí, slušnost je tudíž vzácná. Zamysleme se tedy společně, jak plyne náš život a kdy se poprvé vulgaritě učíme. Když se narodíme, mluvit ještě neumíme, naše první slova jsou ta, co nejčastěji slyšíme, když tedy dítě denně slýchá sprostá slova, není se čemu divit, že jeho první slůvko je právě to vulgární. Ve školce jsou opravdu nevinné a roztomilé dětičky, které nemají žádné starosti a neví, co je za pár let čeká. Když slyšíte hrající si děti mluvit vulgárně, většina lidí se zamyslí.. Co je asi v jejich výchově špatně? Proč už tak malí a tak vulgární? Kdo je naučí slušnému chování? Teď už asi nikdo.. A co z nich vyroste? Pak přijdou školní léta a puberta a je to ještě horší. Vulgarita a hrubost je všude a nezbývá tedy dělat to, co ostatní.. Ale pak když se lidé stanou rodiči a přejde na ně určitá zodpovědnost, možná se většina z nich zamyslí nad tím, jak by bylo dobré vychovat svoje dítě… Možná…
Ale to už já posoudit nemohu. Za sebe mohu říct, že jsem vychovaná a od malička vedená ke slušnosti, ale zkazilo mě okolí…

Jsem zvědavý človíček

13. dubna 2008 v 10:53 | Šárka
Poslední dobou pořád přemýšlím, jak je možné, že žijem a že všechno v našem tělě je tak chytře udělané.. Jak je to možné? O hodině přírodopisu jenom udiveně poslouchám. Všechno je tak dokonalé a bez chybičky. Dřív mi bylo jedno, co moje tělo dělá hlavně že dýchám. Ale ted když se zamyslim…. Mozek- obdivuhodný orgán. Jak je možné, že řídí naše tělo?Chci pohnout rukou a okamžitě jí pohnu. Jak je možné, že kolem nás je kyslík, který mi potřebujeme? Co kdyby nebyl na planetě vůbec? A naše srdce…. Vždycky budu obdivovat tu dokonalost a vždycky budu přemýšlet jak je to všechno možné jak se to mohlo takhle zařídit samo?. A jak to, že já jsem já? A co je to vlastně to moje já? A co je po životě? Přece se naše duše nemůže jenom tak vytratit. Hrozně mě to zajímá. Jako každý i já jsem zvědavá a ráda bych všechno tohle věděla. Jenomže kde najít tak trpělivého a zárověn všeznalého člověka? Neexistuje, budu si tedy muset na většinu otázek odpovědět sama a uspokojovat se, že to asi tak bude. Mám spoustu otázek…. A dychtím po tom dozvědět se, jak to je možné a jak to doopravdy je!

Být "IN"

13. dubna 2008 v 10:41 | Šárka
Co znamená v dnešní době být "IN"
(Moje práce do školy)
Takže, nejdříve bychom si měli objasnit, co vlastně znamená slovo IN.
IN v českém překladu "V". Znamená to, být v obraze a v módě, prostě vědět, co právě letí.
1) TETOVÁNÍ: Tetování bolí, ale říká se, že pro krásu se musí trpět. Otázkou zůstává, jestli je krása, když máte tetování téměř na celém těle. Myslí tito lidé na to, jak budou vypadat za 50 let, až budou staří? Asi ne!
2) PEARCING: Pearcing můžete mít v pupíku,jazyku,nose, obočí, na bradě atd. Čím víc propíchnutých částí těla tím víc jste IN.
3) POSLOUCHÁNÍ NESMYSLNÝCH KAPEL: Například Tokio Hotel, kteří podle mě vůbec neumí zpívat. Fandí jim pubertální fanynky, které se bezhlavě zamilovávají do členů kapely, z nichž jeden vypadá jako holka! Stejně za nějakou dobu přijde na scénu zase nějaká nová kapela, pro kterou se fanynky nadchnou, budou šílet a sundávat si trička až je uvidí, Tokio Hotel už je nebude zajímat.
4) NEBÝT INTELIGENTNÍ: V dnešní době není IN být chytrý a inteligentní (někteří lidé jim říkají ve škole šprti),ale být flákač, lempl, pít alkohol a kouřit. Často se tito lidé smějí chytrým lidem, ale myslím, že by se spíš chytří měli smát nad jejich životem, vždyť alkoholici a flákači to většinou nikam nedotáhnou. Ale položme si otázku, kam ten svět spěje? Za pár let bude plný flákaču a alkoholiků, inteligentní lidé, co mají něco v hlavě budou někde v ústraní…
5) ZNAČKOVÉ OBLEČENÍ: Nejvíc IN jsou lidé, co mají drahé značkové oblečení. Ale co chudáci ti, co nemají peníze na tričko za 3 000Kč? Často se stávají terčem pomluv, ohledně toho, co mají na sobě.
A takhle by se dalo ještě pokračovat, je hodně věcí, kterým já nerozumím a jsou IN…
Tak snad jen jedna rada na závěr. Pokud chcete být IN, nedělejte to, co právě letí a dělají to všichni. Buďte sví, každý jsme totiž originál, tak nemá smysl něco nebo někoho kopírovat.
 
 

Reklama