Napsala jsem..

Jak nám naposledy zazvonilo na ZŠ

3. července 2009 v 22:12 | Šárka
.. Vždyť není to tak dávno, co čekali jsme na první zvonění, a teď- čeká nás to poslední. Stojíme tu před vámi nervozní a plni očekávání, co bude dál. Stojíme tu a přitom nám vlastně utíkají poslední minuty...

Stojím před aulou a nervózně přešlapuji z místa na místo, srdce mi buší, div nevyskočí z těla.. Stojí nás tu jedenasedmdesát. Sedmdesát jedna deváťáků, kteří již za pár minut nebudu žáci základní školy. Všichni slavnostně oblečení, všem to moc sluší. Nestačím se divit. Některé z mých spolužáků si vybavuji jako malé prvňáčky, nad touto vzpomínkou se musím jen pousmát. Všichni vyrostli až moc rychle. Připadám si, jako by mi těch devět let jen tak proběhlo mezi prsty… Už slyším, jak učitelka říká moje jméno. Na tohle jsem takovou dobu čekala a byla nervózní, věděla jsem, že až tam vstoupím, bude všechno jinak. A až odsud odejdu, tak už nebudu žákyně základní školy. Nádech…. Jdu.. Tleskají mi. Všechny pohledy směřují na mě, nervozita rázem opadá a já si to užívám, ráda jsem středem pozornosti. Pro sebe se ptám, kde je ta malá nesmělá holčička, která sem přišla před devíti lety? Jsem to já, akorát poněkud dospělejší a změnila jsem se, už vím, co chci! ,,A odchází od nás na Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka…."( Kdo by to byl kdy řekl..) Usedám na židli, vezmu kytku a pomyslím si: Ano, zvládla jsem to, ten okamžik, kterého jsme se nejvíc báli. Nezakopla jsem ani nic jiného. Posloucháme proslovy starosty, ředitele, který si ovšem zapomněl brýle, a také třídních učitelů. Pak už však dojde na nás. Mám předčítat náš proslov. Vstávám a jdu dopředu. Jsem až šokována, že nejsem ani malinko nervózní. Nechápu to. Čím to je? Asi tím, že si plně neuvědomuju, že zde stojím naposled. Mám ale spoustu jiných myšlenek a starostí. Ano, proslov odříkávám s noblesou a zcela bez zaškobrtnutí, jsem spokojena a skoro mi přijde líto, když proslov končí. Později se od pár lidí dozvídám, že jsem to četla nejlépe a nejlépe mi bylo rozumět. Což mě potěšilo. Po skončení proslovů máme dát oblíbenému učiteli květinu. Dávám jí chemikáři, i když jsem chemii nenáviděla ze všeho nejvíce a byla mou noční můrou po celou osmou a devátou třídu. Nevím, jak to dokázal, ale na jeho hodinách jsem vždycky poslouchala a dělala si ještě zápisky navíc, donutil mě svými písemkami. Probojuji se k němu a vítězoslavně mu podávám květinu se slovy: ,,Pane učiteli, děkuji Vám za to, co jste mi dal do života. Dal jste mi toho opravdu hodně." Ve skutečnosti jsem toho chtěla říci mnohem víc, ale v tu chvíli mě nějak nenapadaly žádné sáhodlouhé a srdcervoucí proslovy. Je docela překvapen, že jsem mu tu květinu dala, a vyloudí ze sebe poděkování a přání do dalšího života. Teď už jen ředitelské odměny. Já jsem taky jednu vyfasovala. Za reprezentaci v didaktických soutěžích. Pořád se mi drží usměv na rtech a nechce se nějak odporoučet. A už je to tady.. Máme odejít. Netrpělivě čekám, až na mě přijde řada a patřičně se při písničce- Stand up for champions zaklesnu do mého kamaráda. Kráčíme tou uličkou a já si to vlastně ani neužívám. Běhá mi takový zvláštní mráz po zádech, určitě to není zimou. Místo toho, aby se mi v hlavě honily kdejaké myšlenky, nemyslím vůbec na nic..! Stoupneme si na schody a posloucháme poslední zvonění. Ten zvuk, který vysvobozoval z nekonečných hodin, nebo signalizoval hodinu, ve které se psala důležitá písemka. Zvoní nám naposled, chápete! Já se ovšem pořád směju, nedochází mi to! Ochotně přijímám všechny gratulace a přání a děkuji učitelům. Na jednu větu určitého učitele však nezapomenu: ,,Tak, Šášule, vzhůru ke hvězdám. Průměrný neberem!" Budu se snažit, co nejvíce to půjde, nezklamat.. Ještě naposled se podívat do třídy. Ne, teď už podlehnu emocím i já. Na tabuli je napsaný vzkaz od mého nejoblíbenějšího učitele, že nás měl rád, i když nám to často neříkal. To už nevydrží ani moje slzné kanálky a voda se už nezastavitelně valí z očí. Tak tedy ani moje oči nezůstanou dnes suché. Mohu s klidem říct, že jsem tu školu milovala, ty učitele, spolužáky… S těžkým srdcem odcházím, ale něco ve mně mi říká, že já se tam přeci jednou vrátím! Kdo ví..

Navenek mi to ještě nedochází, ale něco hluboko ve mně křičí: Já nechci dospět, já chci zůstat tady!!!

A tak tímto dnem jsme byli vypuštěni do světa ze Základní školy jako téměř dospělí jedinci,teď už je to jen na nás. Jsme snad dobře připraveni. Skončila první podstatná část našeho běhu na dlouhou trať, a to tak, že navždy..

,,Jsem závislá na počítači.."

9. června 2008 v 19:57 | Šárka
Mísoto toho abych se učila děják, tak mě napadlo tohle:D
,,Už u toho zase sedíš, já ten krám vyhodim z okna!!" Křičí na mě máma. Ano, sedím u počítače, chatuji se svými přáteli a surfuju po internetu. To je přece normální, ne? Dělá to každý..
Od té doby, co jsem dostala můj vlastní počítač, tato zábava mě natolik uchvátila, že jsem každý den strávila na počítači několik hodin. Postupně se hodiny strávené na počítači zvyšovaly. Každý den, když jsem přišla domů, zapla počítač a připojila se na ICQ. Projela jsem, co je nového na internetu, pokecala s mými internetovými kamarády a surfovala po různých stránkách. Od počítače jsem odcházela až pozdě večer, když už mě bolela hlava a pálily oči. Neměla jsem čas se učit, jenom jsem rychle ráno hodila věci do tašky a šla do školy. Ve škole jsem to už nemohla vydržet, těšila jsem se, až zase zapnu počítač a budu moci chatovat, nemyslela jsem na nic jiného a nemohla se soustředit. Byla jsem nervózní a neustále si představovala, jak už jsem zase u mého milovaného počítače a ťukám do klávesnice. Když přišly prázdniny byla jsem vždy štěstím bez sebe, že budu moci déle chatovat.Později jsem přestala úplně chodit ven s kamarády a vymlouvala se, že se musím učit, mezitím jsem ale byla na počítači. Každou chvilku jsem seděla u počítače a bedlivě sledovala, kdo se právě přihlásil na ICQ a na každou zprávu bleskově odpovídala. Pak si toho všimli moji rodiče, ale protože jsem zatím měla dobré známky nekladli na to velký důraz, akorát mě kárali ať už to vypnu a jdu dělat něco užitečnějšího. Já jsem na jejich rady nedbala a jenom zamumlala něco v tom smyslu:,,Jo jasně mami" a spokojeně chatovala dál. Také jsem si zařídila ICQ do mobilu, abych mohla být celý den- i když jsem ve škole- online. Nemám skoro žádné kamarády, ale na co taky, mám přece svoje virtuální kamarády na internetu, ty skutečné nepotřebuji.
Moje známky ve škole se z jedniček zhoršovaly na dvojky a potom na trojky. Rodiče mi počítač zakázali a zabavili. Jenomže já jsem bez něj byla úplně zoufalá, klepaly se mi ruce, protože jsem nemohla psát na klávesnici. Bez počítače jsem byla vyřízená.Brečela jsem, dělala scény a odmítala se učit. Nakonec mi rodiče museli počítač vrátit, nevěděli co se mnou dělat. Jsou ze mě zoufalí, ale já je neustále uklidňuji, že tohle je pro mě to nejlepší a počítač,internet a své virtuální kamarády bych za nic nevyměnila.
Ano, jsem závislá na počítači, surfování po internetu a na ICQ. Nemůžu s tím nic dělat ani se toho zbavit. Občas mě mrzí, že se se mnou nikdo nebaví, ale uklidňuju se tím, že ve virtuálním světě mě mají rádi a jsem tam sama sebou, když chatuju jsme ve svém živlu.
V normálním životě se mi nedaří, ve škole skoro propadám a to mám jít za rok na nějakou střední školu, z jedniček se náhle staly čtyřky skoro pětky. Nechala jsem všech mých zájmů, jenom abych mohla co nejdéle být na internetu. Všichni z mého okolí mi chtějí od mojí závislosti pomoci, ale nejde mi to, bez počítače už nemůžu žít, chci se toho zbavit, chci se vrátit do normálního života a být zase oblíbená, chytrá holka, co jsem bývala! A já to dokážu….

Nic není takové, jak se zdá

7. června 2008 v 20:52 | Šárka
To mě zase jednou něco napadlo...Kravina:D
Jsem nejlepší redaktorka ve Francii,uznávaná po celé Evropě. Postupem doby jsem se propracovala až k šéfredaktorce časopisu, který je výjimečný právě v tom, že to není nějaký hloupý bulvár, sledující soukromí celebrit. Není to ani žádný modní časopis s miliony radami, jak se mu zalíbit, jak zhubnout, co na sebe atd. Je to časopis, který píše o reálném světě a o problémech dnešní doby. Také informuje čtenáře o aktivním dění ve světě. Patří k nejčtenějším časopisům ve Francii. Napsala jsem spoustu knížek, které se úspěšně prodávají po celém světě. Nemůžu si stěžovat.
Můj manžel je úspěšný podnikatel, který vydělává nehorázné částky. Je majitelem několika společností a má 4 vysoké školy.Také napsal už několik knížek, které byly velice úspěšné. Máme vilu na konci města Paříž. Máme obrovskou zahradu s bazénem, také máme vnitřní bazén, ve kterém se koupeme vždycky v zimě. Naší vilu hlídají 2 psi, jsou to vlčáci. Auta máme celkem 4. Jedno je moje, jedno manžela a ty zbylé dvě jsou limuzíny, které řídí náš řidič. Samozřejmě máme také služebnictvo. Uvnitř vili je mnoho místností, 2 jídelny, jedna pro zvláštní příležitosti a návštěvy a druhá pro nás s manželem, když si chceme udělat klidné odpoledne a popovídat si se šálkem kávy. Každý má svou pracovnu, většinu času trávím v ní, a píšu články nebo knihy. V ložnici máme plovoucí postel s nebesy. Můj šatník je plný oblečení, oblečení, které mi není posílám na charitu, posíláme tam pravidelně i peníze.V koupelně je obrovská vířivka a masážní vana a samozřejmě sprchový kout, stačí si jen vybrat, na co je nálada. V létě stejně trávíme nejvíce času venku na zahradě u bazénu a u minibaru, kde si mícháme nápoje a koktejly, popřípadě pořádáme nějaký večírek.
Zdá se, že náš život nemá chybu, oba máme zaměstnání, ve kterém vyděláváme mnoho peněz a jsme úspěšní. Máme všechno na co si jen vzpomeneme. Když máme volné dny, cestujeme různě po Evropě ale i po světě. Máme soukromé letadlo. Je to vskutku dokonalé. Prostě to nemá chybu.
I když pár chyb by se našlo, co si budeme nalhávat není jich pár. Zdání klame! Nemluvím s rodiči, se kterými jsem se pohádala, když jsem odešla bydlet do Francie proti jejich vůli. Od malička jsem se s nimi neshodla, mrzí mě to, často na ně myslím, ale na druhou stranu, kdybych je poslechla tohle všechno bych neměla. Můj manžel je věčně v práci a já také. Jsme oba pracovně vytížení, vidíme se jen večer a to si nestačíme skoro ani nic říct, vyčerpáním padneme do postele.Celý den jsme ve spojení přes mobil, kde si řekneme pár slov. A když už konečně někam odcestujeme, tak je to tak dvakrát do roka, když si oba vezmeme volno. A naši relaxaci neustále provází telefonáty lidí, co si neví rady a pořád něco chtějí.Nemáme chvilku klidu pro sebe. Je to smutné, bydlím ve Francii, ale dosud jsem neviděla skoro žádné památky. Nemám čas na přátele, vždyť já skoro žádné nemám. Sice po vypadá jako že jsem hodně oblíbená, ale ve skutečnosti nemám na nakupování a čajové dýchánky s přáteli čas.Prostě nemám pravé přátele, znám jenom lidi, kteří mi tiše závidí nebo závidí na hlas, ale nazývají se mými přáteli.Ve skutečnosti mi nemají, co závidět, spíš bych měla já závidět jim jejich normální a klidný život.
Mám všechno, tedy skoro všechno, chybí mi rodičovská láska, ta pravá láska taky a přátelé mi také chybí. Nic není tak dokonalé jak se zdá. Vyměnila jsem práci a úspěch za tohle všechno. Neustále se ptám sama sebe jestli je to dobře. Ale zase se uklidňuji, že úspěch je také důležitý. Je však důležitější než přátelství a láska? Ach, všichni mi říkají jak já mám spokojený a dokonalý život, kdyby jen věděli. Nikdo z nás nemá dokonalý život. Někdy bych chtěla z tohohle stereotypu vyskočit a žít jako normální člověk.. Ale nemám na to, práce a touha po tom, být co nejlepší, mě pohltily.

Osobnost měsíce

31. května 2008 v 17:01 | Šárka
Když nám nevyšly ty školní noviny tak to dám aspon sem. Udlěla jsem rozhovor s našim ředitelem..
Náš pan ředitel Křišťál- dvojnásobný děda, manžel, otec, skvělý fotbalista.. Ano, to je on, ten který dělá ředitele naší škole. Je to velký muž, který toho má hodně za sebou, lepšího ředitele si naše škola nemohla přát. Udělala jsem s p. ředitelem rozhovor, abych se alespoň něco dozvěděla o jeho osobním životě a škole…
S čím na této škole můžete být spokojen?
Tak v poslední době s chováním žáků. Nikdy nemůžu být spokojený, ale už mě nezlobí tolik jako dřív(smích).Poslední pedagogická rada byla klidná. Jsou hodnější.
Naopak, s čím jste nespokojen a co chcete ještě vylepšit?
Nespokojený jsem s výkony našich letošních deváťáků ve srovnávacích testech CERMAT..
Také nejsem spokojený se stavem této budovy-to dělají peníze.
Jak dlouho už jste ředitelem?
Nastoupil jsem 1.srpna 2000, tak to je 7 roků a půl.
Byl byste raději učitelem než ředitelem?
Občas jo!
Plánujete nějakou rekonstrukci?
Plánujeme rekonstrukce. Nevíme to ale jistě, jestli nám ty rekonstrukce vyjdou, protože
bohužel nejsou peníze.V současné době rekonstruujeme v pavilónu záchody, aby měli bezbariéroví přístup. Také bychom chtěli aby byl ve staré budově bezbariéroví přístup- to znamená výtah.Nejspíše by to bylo až za dva roky.
Plány ale máme veliké. Požádali jsme o 13 miliónů-samozřejmě ve spolupráci s naším městem. Chceme vylepšit počítačovou učebnu a také jazykovou učebnu, no a nakonec
lavice asi v devíti třídách.
Chceme také, aby místo jazykové učebny byla taková menší studovna, kde by se nainstalovaly počítače, kde by si žáci mohli dělat referáty, nebo úkoly.A jazyková učebna by byla místo letošní 6.C.
A nakonec by se vylepšila jídelna…
Jste spokojen se žáky ZŠ?
Letos se nám nedaří v olympiádách…Neměli jsme žádné medaile. Možná tomu žáci nedali moc a nebo ano, ale prostě to nevyšlo.
Jak se cítíte jako dvojnásobný dědeček?
Krásně. Když tu mám "kosí bratry" jsem spokojený.(smích)
Každý ví, že jste výborný fotbalista, jak se v této době věnujete fotbalu?
Já se v současnosti věnuji fotbalu tak, že jsem předseda svazu.
Také dělám trenéra a baví mě to, protože ti malí jsou šikovní. A když máte šikovné hráče, tak se vám dobře trénuje.
Zajímáte se ještě o jiný sport kromě fotbalu?
Sleduji všechny sporty- fotbal, hokej, basketbal,….
Ale nevěnuji se tomu fyzicky. Jsem na tom fyzicky totiž hodně špatně.(smích)
A poslední otázka: Prozradíte nám na sebe něco zajímavého??
Ke snídani mám rád polévku a nemám rád dušenou mrkev. (smích)

Pomozte jim...

28. května 2008 v 9:52 | Šárka
Ty se vztekáš, když ti maminka dá k večeří něco jiného, než ti chutná. Oni jsou rádi za každé sousto. Můžeš chodit do školy, ale přesto nechceš. Oni tam chodí rádi. Máš počítač, televizi a jiné hračky, bez kterých už si to nedovedeš představit. Oni je nemají, ani nevědí co to je.
Ano, mluvím tady o hladovících a trpících dětech kdekoli ve světě. Je to hrozné, když si představím, že třeba v Americe se cpou hamburgerama a jinde lidé umírají hlady. Trpí tak moc, že se nechtějí probudit. Umírají na různé nemoci a nikdo jim nemůžee pomoci. Proč je ten svět tak nespravedlivý? Jak může někdo něco takového dopustit. Nemají peníze, aby chodili do školy, často musejí rodiče těžce pracovat, aby se alespon uživili. Žijí ve skromných příbytcích, pijí špinavou vodu, jedí jen to co je.
Naše rodina si adoptovala holčičku z Indie. Měla jsem z toho opravdu radost, protože jsem byla přesvědčená, že někdo naše peníze potřebuje víc než my. Jmenuje se Roopashree a je roztomilá a ve škole šikovná. Kreslí nám obrázky, ale za ní nám dopisy píše nějaká pani. Roopashreeina matka velice těžce pracuje, protože nemají otce, odešel od nich. Má také sestru. Platíme jí školné, chce být v budoucnu zdravotní sestšička, tak proč jí ten sen nesplnit? Naše peníze šly na dobrou věc. Posíláme jí různé dárky a sladkosti, ze kterých má vždy velkou radost. Věřte, je to krásný pocit...
Na světě je takovýhle dětí spoustu. Mělo by se jim pomáhat, oni za to nemohou, jsou bezmocné. Snad se Amíci přestanou cpát hamburgerama a dají jejich peníze na dobrou věc. Lidé by si měli pomáhat. Zkuste to a uvidíte že budete mít radost, že pomáháte tomu, kdo to opravdu potřebuje. Je to na Vás! Ale každou chvíli umírá nové a nové dítě, to se musí zarazit, ne? K čemu je potom to, že máme toik vynálezů a tolik vymožeností a jsme docela vyspelý svět, zatímco jinde umírají a trpí lidé. To přeci nesmíme dovolit.
Tuto situaci o našem "dokonalém" světě vystihla Pink svou písní Dear Mr. President. Dobře to vystihla a zpívá o všech problémech a prezident Bush s tim nic nedělá.. Dnešní doba je tak vyspělá a i přes to se to stává. Tak musíme doufat, že se to alespon někdy zlepší, mělo by... Ale to by se s tim muselo něco dělat a ne čekat, že se to udělá samo. Copak nikdo nemá špatné svědomí, že si žije tak dobře a oni nemaji nic?
Psala jsem slohovku ve školnim kole na tema: Tahle písnička se mi líbí... Psala jsem o Dear mr. President a zkritizovala jsem tam Bushe a pochválila Pink a byla jsem 2.:D
Z toho plyne, že skoro každý se má lépe než oni. Dokoce prý i zvířata se u nás maji lépe než děti třeba v Africe. Je to dobře?? Jasně že ne... Tak sakra, dělejme něco!

Házená

17. května 2008 v 17:13 | Šárka
K házené mě přivedla moje kamarádka Terka. A za to jí patří velký dík, bez ní bych tohle všechno neměla. Když jsem šla na první trénink ani ve snu by mě nenapadlo, že se toho tolik stane a já se dostanu tak daleko. A tak roky plynuly a my jsme mezitím stihly vystřídat trenery a prošli jsme chvilkami štěstí ale i neštěstí. Ovšem naše úspěchy se určitě zapsali. Nejvíce si pamatuju naše úspěchy z Prague cupu, kde jsme vždy hráli výborně. Nebo naše přední místa na turnajích, zlaté medaile a poháry, ta sranda s trenerama,. Bude se mi stýskat, byly jsme skvělý tým, 7 let je přece jenom 7 let..
I když jsme na každym soustředění běhali jako blázni, bude mi to chybět. Treninky mi budou chybět. Radost z vítězství v důležitém zápase, to bych za nic nevyměnila.. Házená prostě byla součást mého života. Škola, trenink, to byl muj denní režim a o víkendech zápasy. Mám sice uplně udělaný oddělaný kolena a pujdu na artroskopii s nalomenim meniskem, ale i za to to stálo...
Tohle se nedá napsat to se musí zažít, já mám tolik vzpomínek a tolik momentů, které si vybavím.. Miluju házenou!!!!
Vzpomněla jsem si na náš pokřik co jsme používali dřív. Vymyslela ho moje mamka:
Jedna,dva, tří čtyři klus
My jsme holky jako lusk
Radujem se z pohybu
Dáme si i koblihu
Té musí být ale málo
Aby se nám dobře hrálo
Skok běh klus
Sport je naše plus
Hej,hej,hej Protivín je néééj!
Zpočátku jsme měli ale tyto:
Červená a žlutá to ví každý děcko
Holky z Protivína vyhrávají všecko
Hej hej hej Protivín je nej!
Červená a žlutá to ví každý dítě
holky z Protivína roztrhají sitě!
Když se řekne házená tak si vybavim všechno tohle, co jsem tu psala. Házená pro mě byla, je a vždycky bude sport číslo 1!! navždycky!!!!

Mamince..

12. května 2008 v 16:58 | Šárka
Tohle jsem dala kdysi mamce k narozkám, byla to prezentace a k tomu fotky z mého dětství a ze současnosti a její fotky...
Mami, tak dneska ti je už 38, já vím, že nechceš stárnout, ale ty nestárneš, vypadáš pořád líp a líp. Stejně je to zajímavý, jak mladí lidé chtějí stárnout, aby jim bylo 18 a mohli být plnoletí nebo aby jim bylo 15 a měli by občanku. Jenomže nezáleží ne věku.. Říká se, že je ti tolik, na kolik se cítíš...
Tak už bych měla asi přejít k přání.. Chci ti popřát všechno nejlepší(jako vždy). Ale hlavně pevné nervy, ať to s námi vydržíš(neboj puberta za chvíli přejde,doufám).. Taky hodně zdraví a štěstí a úspěchů v práci.. Přeji ti, aby jsi se nerozčilovala a pořád se usmívala, je to lepší, víc ti to sluší..
Chci, aby jsi se začetla do toho, co ti píšu v tomhle malém přání k tvým narozeninám a abys měla slzy radosti v očích, myslím, že tohle bude pro tebe dobrý dárek. Ale přesto si myslím, že největší dárek pro tebe jsme my, já a brácha. I když to s námi nemáš vždycky lehký, tak vím, že nás máš ráda a my tebe taky. Jestli máš právě teď slzy v očích, můj dárek splnil svůj účel. A jestli ne tak nevadí.. Ještě ti chci říct, že se budu snažit ti být co nejlepším dárkem, jak ve škole, tak doma(hlavně mi to pak nepředhazuj, až se mi něco nepovede)..
Víš, asi bych ti tohle všechno nikdy nedokázala říct, na to jsem moc měkká(snažím se nevypadat jako bábovka nebo jak to mám říct)tak to píšu, je to trapný, ale pro mě lepší, raději píšu než mluvím...
Je s tebou sranda, prostě jsi správná ulítlá mamča, která se občas vrací do puberty a chová se jako dítě.. Nikdy nezapomenu na chvíle strávené s tebou, nikdy.. A jestli to tak někdy nevypadá, promiň, jsem prostě taková. Jakou sis mě vychovala, takovou mě máš.. Držkatá, drzá, tvrdohlavá, umíněná, provokativní Šárinka… Ale určitě mám i dobrý vlastnosti.. Tak dost bylo slov a vět.. Ty stejně víš sama dobře, co jsem tím chtěla říct.
To, co jsem tady psala by se dalo shrnout do jedné věty. I KDYŽ SE NĚKDY NESHODNEM, MÁM TĚ MOC RÁDA! Tak doufám, že ti to udělalo aspoň malinkou radost..

Handball Prague Cup

20. dubna 2008 v 19:19 | Šárka
Bylo 22.3. a my, holky z protivínské házené jsme se vypravily na nejhezčí turnaj v roce a to je Prague cup. Na tomto turnaji vždy předvádíme obdivuhodné výkony a tak jsme se moc těšily na další ročník. Předminulý rok jsme zde měly veliký úspěch skončily jsme těsně před bojem o finále. A protože letos jsme s sebou vezly posilu a to byla hráčka ze Strakonic Tereza Řezáčová, doufaly jsme, že předvedeme kvalitní házenou. Tento turnaj je největší v celé ČR a tak se zápasy hrají v halách po celé Praze. Sešla se zde družstva z různých koutů Světa např. Kanada, Švédsko, Bosna a Hercegovina,Finsko,Norsko… Byl to také náš poslední společný Prague cup a tak jsme si to chtěly co nejvíce užít..
První den jsme dorazili do Prahy a poté se ubytovali ve škole, kde jsme každý rok. Druhý den jsme vstávali v 7 na snídani a potom začalo naše hledání haly, ve které jsme měli odehrát 3 zápasy. V prvním zápase jsme se střetli s pozdějším vítězem celého turnaje a to se Slávií. Věděli jsme, že tento soupeř je velice kvalitní, každoročně pravidelně tento turnaj vyhrává, ale nezalekly jsme se. Sehrály jsme dobré utkání a jeden čas jsme s nimi prohrávaly jen o jeden gól a mohly jsme vyrovnat. Ale potom jsme prohrály 13:19 . Myslím, že jsme hrály dobře. V dalším zápase na náš čekalo družstvo z Nitry. Věděli jsme, že v tomto zápase nám jde o všechno a že nesmíme prohrát. Soupeře jsme přehrávaly a vedly jsme o 3 góly. Ale ke konci nám však soupeřky daly góly a my jsme nedaly žádný. Nakonec jsme vyhraný zápas vypustily a prohrály14:16 . Byly jsme zklamané i trenéry to mrzelo, ale nic se nedalo dělat musely jsme hrát dál. Další zápas byl s Eslövs IK II. A zde už jsme si vítězství pohlídaly a vyhrály17:9. První den byl tedy za námi a my jsme stále myslely na zbytečnou prohru, znamenalo to pro nás, že nepostoupíme ze skupiny a naděje na pěkné umístění se rozplynuly. Další den byl na programu jen jeden zápas, před ním jsme si prošli Václavské náměstí a podívali se na velikonoční trhy. Další soupeři se jmenovali Ajax Copenhagen I. Toto utkání bylo trochu dramatické, první půli jsme s nimi uhrály jen remízu, ale v druhém poločase jsme se vzpamatovaly a i přes zákeřné a tvrdé fauly protihráček jsme toto utkání vyhrály15:9 . Večer na nás čekal program na Křižíkově fontáně. Ještě před tím jsme zašli na Matějskou pouť. Křižíkova fontána byla opravdu krásná. Letos zde byla ohnivá show a k tomu hrála hudba a tryskala voda. Nakonec jsme mohli vidět vlajky všech států, co přijeli na tento turnaj. Další den -neděle- jsme měly odehrát poslední utkání na tomto turnaji a to s SV Koweg Görlitz e.V. Soupeře jsme jasně přehrávaly a udržely si vítězství až do konce. Skončilo to 16:4 . Odpoledne bylo na programu utkání házené mužů na Spartě mezi Egyptem a Švýcarskem.
Poslední den přišlo na řadu balení. A pak odjezd domů.
Až na pár modřin se nikomu nic vážnějšího nestalo. Jak již jsem psala, toto byl náš poslední společný Prague cup a myslím, že jsme si ho docela užili. Škoda jen, že jsme nepostoupili, ale tak co se dá dělat. Další turnaj už nás čeká v jiných družstvech jinými spoluhráčkami. Také bych chtěla poděkovat našim trenérům, že nás na turnaj připravili a odvedli s námi kus práce. Patří jim za to velký dík.Také bych chtěla poděkovat autodopravě Polanský a panu Hečkovi, který nás odvezl i přivezl Už není co dodat snad jen:,,Házené zdar!"
Odkaz na stránky Prague Handball cup: http://www.phc.cz/

Blesk

18. dubna 2008 v 22:12 | Šárka
Tak tohle jsem našla náhodou v počítači. Když jsem si to četla, musela jsem se smát, no bylo mi 12 a je to vidět!!:D
Milý Blesku!
Měla bych na Vás jednu zásadní připomínku. Nedávno jsem se podívala na Vaší titulní stránku a byla tam Helena Vondráčková v plavkách. Řekněte mi po pravdě, koho to zajímá? Mě to teda přišlo dost zbytečné. Tak ty slavné nechte taky trochu žít, ne? Podle mě nikoho nezajímá jestli se Helena Vondráčková na svojí lodi vysvlékla do plavek. Podle mě byste měli napsat něco o trpících dětech v Africe a na jiných místech Země. Tento článek by alespoň někomu pomohl a né uškodil. Kdybyste tam napsali třeba internetové stránky kde je možnost tyto děti adoptovat a pomoci jim, udělali byste nejlépe. Myslím, že kdyby si to lidé přečetli většina z nich by si nějaké to dítě na dálku adoptovala. Trpící děti jsou mnohem důležitější než nějací slavní. Někteří lidé třeba o takovéto možnosti adoptovat si dítě na dálku ani nevědí a jelikož Vás čte hodně lidí, tak se najde alespoň někdo kdo tento dobrý skutek vykoná.
Toto je pouze a jenom můj osobní názor. Já sama Vás také občas čtu, ale něco, co se dočítám na titulní straně nebo jinde, tak to mi přijde opravdu zbytečné. Přeji Vám do budoucna hodně zajímavých článků.
S pozdravem Šárka, 12let

Stereotyp

18. dubna 2008 v 22:06 | Šárka
Fascinuje mě, jak je každý muj všední den prakticky stejný. Ano, každý den se stane něco jiného a zajimavého, ale můj program je prostě stejný…
Ráno vsávám v sedm hodin,( pokud tedy nejdu na seminář, ten je od sedmy takže vstávám v 6) nasnídám se potom si jdu vyčistit zuby, obléct se a učesat.. V půl 8 jdeme s Luckou do školy. Cestou povídáme možná někoho potkáme. Před školou si stoupám vždy na to samé místo a povídáme. Když zazvoní, jdu do šatny a poté do třídy. A tam to začne, je přestávka a o přestávkách se chodíme s Terkou projít po škole, abychom se trošku odreagovaly a pokecaly.. Pak je hodina a přestávka a hodina a přestávka, hodina, přestávka… A tak to pokračuje, dokud nezazvoní na poslední hodinu, to si dojdu na oběd, málokdy ho sním celý.. No a pak vyrazim cestou k domovu.. Tam mám většinou program: počítač- kouknu na e-mail, spolužáky, webovky a pár dalších stránek, potom podle toho jaký je den jdu na trénink, po tréninku následuje učení a potom zase pc.. V půl desáté chodím spát a ráno to zase začne nanovo………
Jo, jo tak takhle vypadá mých pět všedních dnů, pokud tedy nejsou prázdniny.. Můj denní program nejvíce vyplňuje učení, potom házená a potom asi počítač, já vím, není to dobře že na 3. místě je pc, ale bohužel to tak je.. A já si myslím, že takový každodenní stereotyp bude i až budu chodit do práce… Ráno vstanu půjdu do práce, přijdu, udělám, co bude třeba a půjdu spát…
Ale, co mám dělat, aby můj každodenní program nebyl tak stejný?

Anorexie- smrtící touha po kráse

18. dubna 2008 v 21:38 | Šárka
Když jsem tohle četla před celou třídou všichni poslouchali a dávali pozor, což se moc nestává. To asi o něčem svědčí..
Anorexie(nebo také ana, jak jí holky nazývají) je také porucha přijímání potravy. Dívky, co trpí anorexií si dávají za vzor vyhublé modelky, herečky a zpěvačky. Chtějí se jím co nejvíce podobat a být tudíž dokonalé. Nevím sice, jestli si tyto holky uvědomují následky anorexie, zavítala jsem na pár blogů těchto dívek a nemohla jsem uvěřit svým očím. Píší si na internetu svůj deníček o tom, co všechno snědly. Počítají každou kalorii a pořád cvičí. Věří totiž, že anorexie je udělá dokonalé a krásné. Dokonce třeba nejedí celý den vůbec nic. Je to neuvěřitelné. Podle mě teda vůbec není krása, když vidíte holku, kost a kůže, která má kruhy pod očima a vrásky. A když je náhodou donutí někdo, aby něco snědly, dojdou vše vyzvracet na záchod. Ano, v tom spočívá jejich život, touha po dokonalosti, nejedení, cvičení a zvracení. Na anorexii už zemřelo hodně dívek a hlavně modelek, ale dívky, co s anorexií mají problémy, si toto asi neuvědomují. Neuvědomují si že smrt z vyhladovění může potkat i je. Jenomže ony rady ostatních neslyší, jdou si za svým a chtějí zhubnout, co nejvíc a i když už zhubnou na tolik kilo, kolik chtěli, touží hubnout pořád dál a dál, připadají si totiž tlusté…
A teď pár mott, kterými se anorektičky řídí:
Hubená je pěkná, ale hubenější je perfektní.
Hlad bolí, ale hladovění funguje.
Jídlo vás jen brzdí od vašeho úspěchu.
Zůstaň co nejdéle vzhůru. Když spíš, nespálíš žádné kalorie.
Chceš jídlo? Podívej se na ty STEHNA!
Kosti definují, kdo opravdu jsme, tak je ukažte.
Raději mrtvá než tlustá.
Být hubená, to jediné, po čem toužím, to jediné, co naplňuje a zároveň ničí můj
život.
Chci být prázdná, čistá, křehká jak panenka z porcelánu, chci létat a vznášet se na vodě, nech mě jít se svým andělem, se svým ďáblem, a já zemřu šťastná.
Umírám pro dokonalost.
Taky bych chtěla poukázat na "dopis od Any". Je to dopis od anorexie, který má motivovat dívky k hubnutí. Tak tedy několik úryvků:
Dovol mi představit se. Jmenuji se, nebo jak mě nazývají lékaři a jiní, Anorexia. Moje celé jméno zní Anorexia Nervosa, ale můžeš mi říkat Ana. Myslím, že se můžeme stát dobrými partnery. V blízké budoucnosti do tebe budu investovat hodně svého času a totéž očekávám od tebe.
Hodně brzy ti říkám nejen to, co máš dělat s jídlem, ale i to, co máš dělat pořád. Usmívat se a přikyvovat. Dobře se prezentuj. Vtahuj sakra to tlusté břicho! Bože, jsi tlustá!!!! Když je čas na jídlo, tak ti řeknu co dělat. Udělám to tak, že talířek salátu ti bude připadat jako jídlo hodné krále. Rozházim jídlo kolem a hle, vypadá to, jako bys něco snědla. Ani kousíček…jestli něco sníš, veškerá kontrola bude zničena.. TOHLE chceš??? Vrátit se zpět k té tlusté holce, jíž jsi kdysi byla??? Přinutím tě zírat na modelky v časopisech. Ty nádherně hubené, s bílými zuby, modely dokonalosti, co na tebe hledí z těch lesklých stránek. Nechám tě myslet si, že nikdy nebudeš taková jako ony. Vždy budeš tlustá a nikdy nebudeš tak nádherná jako jsou ony. Když se podíváš do zrcadla, zdeformuju odraz. Ukážu ti obezitu a ošklivost. Ukážu ti zápasníka sumo namísto vyhladovělého dítěte. Ale to ty nesmíš vědět, protože kdybys znala pravdu, mohla bys opět začít jíst a náš vztah by se začal rozpadat.
Možná ta volba zbavit se té "pokrývky" je jiná. Možná tě nechám brát projímadla a nechám tě sedět v koupelně až do brzkých ranních hodin, kdy budeš cítit, jak jsou tvé vnitřnosti skrčené. Nebo možná tě jen nechám, aby sis ublížila sama. Mlátila hlavou o zeď dokud by tě nebolela jak čert. Řezání je taky efektivní. Chci abys viděla svou vlastní krev, jak stéká po tvé ruce. A v tom si uvědomíš, že přijmeš veškerou bolest, kterou ti nabídnu. Jsi v depresi, jsi naštvaná, máš bolesti.. snažíš se někoho přivolat, ale jakobys byla němá, nikdo neposlouchá? Kdo by se o tebe zajímal?!?!!Zasloužíš si to, můžeš si za to sama.
Oh, je to kruté? Chceš aby se ti to stalo? Jsem snad neférová? Dělám jen věci, které ti pomohou…
Neuvěřitelné že? Já jsem nad tím jen nechápavě kroutila hlavou. A proto si myslím, že anorexie je jeden z problémů, co se vyskytují kolem nás a měl by se řešit. Nemyslíte?...
 
 

Reklama