Červenec 2009

Jak nám naposledy zazvonilo na ZŠ

3. července 2009 v 22:12 | Šárka |  Napsala jsem..
.. Vždyť není to tak dávno, co čekali jsme na první zvonění, a teď- čeká nás to poslední. Stojíme tu před vámi nervozní a plni očekávání, co bude dál. Stojíme tu a přitom nám vlastně utíkají poslední minuty...

Stojím před aulou a nervózně přešlapuji z místa na místo, srdce mi buší, div nevyskočí z těla.. Stojí nás tu jedenasedmdesát. Sedmdesát jedna deváťáků, kteří již za pár minut nebudu žáci základní školy. Všichni slavnostně oblečení, všem to moc sluší. Nestačím se divit. Některé z mých spolužáků si vybavuji jako malé prvňáčky, nad touto vzpomínkou se musím jen pousmát. Všichni vyrostli až moc rychle. Připadám si, jako by mi těch devět let jen tak proběhlo mezi prsty… Už slyším, jak učitelka říká moje jméno. Na tohle jsem takovou dobu čekala a byla nervózní, věděla jsem, že až tam vstoupím, bude všechno jinak. A až odsud odejdu, tak už nebudu žákyně základní školy. Nádech…. Jdu.. Tleskají mi. Všechny pohledy směřují na mě, nervozita rázem opadá a já si to užívám, ráda jsem středem pozornosti. Pro sebe se ptám, kde je ta malá nesmělá holčička, která sem přišla před devíti lety? Jsem to já, akorát poněkud dospělejší a změnila jsem se, už vím, co chci! ,,A odchází od nás na Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka…."( Kdo by to byl kdy řekl..) Usedám na židli, vezmu kytku a pomyslím si: Ano, zvládla jsem to, ten okamžik, kterého jsme se nejvíc báli. Nezakopla jsem ani nic jiného. Posloucháme proslovy starosty, ředitele, který si ovšem zapomněl brýle, a také třídních učitelů. Pak už však dojde na nás. Mám předčítat náš proslov. Vstávám a jdu dopředu. Jsem až šokována, že nejsem ani malinko nervózní. Nechápu to. Čím to je? Asi tím, že si plně neuvědomuju, že zde stojím naposled. Mám ale spoustu jiných myšlenek a starostí. Ano, proslov odříkávám s noblesou a zcela bez zaškobrtnutí, jsem spokojena a skoro mi přijde líto, když proslov končí. Později se od pár lidí dozvídám, že jsem to četla nejlépe a nejlépe mi bylo rozumět. Což mě potěšilo. Po skončení proslovů máme dát oblíbenému učiteli květinu. Dávám jí chemikáři, i když jsem chemii nenáviděla ze všeho nejvíce a byla mou noční můrou po celou osmou a devátou třídu. Nevím, jak to dokázal, ale na jeho hodinách jsem vždycky poslouchala a dělala si ještě zápisky navíc, donutil mě svými písemkami. Probojuji se k němu a vítězoslavně mu podávám květinu se slovy: ,,Pane učiteli, děkuji Vám za to, co jste mi dal do života. Dal jste mi toho opravdu hodně." Ve skutečnosti jsem toho chtěla říci mnohem víc, ale v tu chvíli mě nějak nenapadaly žádné sáhodlouhé a srdcervoucí proslovy. Je docela překvapen, že jsem mu tu květinu dala, a vyloudí ze sebe poděkování a přání do dalšího života. Teď už jen ředitelské odměny. Já jsem taky jednu vyfasovala. Za reprezentaci v didaktických soutěžích. Pořád se mi drží usměv na rtech a nechce se nějak odporoučet. A už je to tady.. Máme odejít. Netrpělivě čekám, až na mě přijde řada a patřičně se při písničce- Stand up for champions zaklesnu do mého kamaráda. Kráčíme tou uličkou a já si to vlastně ani neužívám. Běhá mi takový zvláštní mráz po zádech, určitě to není zimou. Místo toho, aby se mi v hlavě honily kdejaké myšlenky, nemyslím vůbec na nic..! Stoupneme si na schody a posloucháme poslední zvonění. Ten zvuk, který vysvobozoval z nekonečných hodin, nebo signalizoval hodinu, ve které se psala důležitá písemka. Zvoní nám naposled, chápete! Já se ovšem pořád směju, nedochází mi to! Ochotně přijímám všechny gratulace a přání a děkuji učitelům. Na jednu větu určitého učitele však nezapomenu: ,,Tak, Šášule, vzhůru ke hvězdám. Průměrný neberem!" Budu se snažit, co nejvíce to půjde, nezklamat.. Ještě naposled se podívat do třídy. Ne, teď už podlehnu emocím i já. Na tabuli je napsaný vzkaz od mého nejoblíbenějšího učitele, že nás měl rád, i když nám to často neříkal. To už nevydrží ani moje slzné kanálky a voda se už nezastavitelně valí z očí. Tak tedy ani moje oči nezůstanou dnes suché. Mohu s klidem říct, že jsem tu školu milovala, ty učitele, spolužáky… S těžkým srdcem odcházím, ale něco ve mně mi říká, že já se tam přeci jednou vrátím! Kdo ví..

Navenek mi to ještě nedochází, ale něco hluboko ve mně křičí: Já nechci dospět, já chci zůstat tady!!!

A tak tímto dnem jsme byli vypuštěni do světa ze Základní školy jako téměř dospělí jedinci,teď už je to jen na nás. Jsme snad dobře připraveni. Skončila první podstatná část našeho běhu na dlouhou trať, a to tak, že navždy..