Srpen 2008

Nejlepší fotky z prázdnin

29. srpna 2008 v 22:05 | Šárka |  Co fotoaparát zachytil
Jak již jsem psala, moje výborná učitelka mě naučila, jak zmenšovat fotky. Tady jich pár je, jsou jen z prázdnin...
Lavice z poutě
Prej super atrakce:Salta,hmmm tam už nikdy nevlezu
Centrifuga
Na autodromu. Ani řídit neumí xD
U babičky..
Taky u babičky
Krumlov

Utrpný právo
Déšť
Mučírna
Dárek pro dědu
Oujé, muj děda..Užasnej..
Radek.
Brácha.
Děda s Járou v Krumlově
Kdo jinej než já xD
Nakonec já a brácha.

Školní dopoledne

29. srpna 2008 v 11:00 | Šárka |  Den za dnem
Právě jsem se vrátila ze školy.Můžete si říkat, že jsem blázen a ťukat si při tom na čelo, nebojte já jsem zvyklá. Moc lidí, které baví škola totiž neznám, škoda. Ale nemyslete si, že mě na ní baví ty hrozné testy a zkoušení, někdy je to sranda, ale nemuselo by to být. Přemýšlela jsem, jestli nevystuduju na učitelku a pak se do naší školy vrátim,no asi ne... Asi se divíte, proč tam lezu, když škola je až v pondělí. U nás ve škole se chodí pomáhat učitelum ze třídama a tak dále. Těšila jsem se tam. Provokovala jsem mého nejmilejšího pana učitele na matiku(už mi to chybělo!), pokecala na urovni s naším bývalým(ach jo:( ) fyzikářem, mrzí mě, že ted dostaneme toho nového.. Povídali jsme si o všem možném, on má prostě na všechno svuj názor. Byla jsem celou dobu ve skalu počítačů a měla jsem to debordelizovat a ukládat počítače a monitory a klávesnice do regálů. Jelikož já umím spíše bordelizovat než debordelizovat, tak nevím jak to dopadlo.. No jo sklad xD Zašla jsem se podívat na naší třídu s nápisem IX.B a povzdechla si, tak už jen 10 měsíců... Ujistila jsem se, že na seznamu žáků jsem i já xD Stejně nevím, na co to tam je, snad každej ví do jaký třídy patří, když už tam chodí jako my, 8 let.. A stejně už se těšim i když to všechno skončí. Náš matikář mě chtěl několikrát nakopnout do pozadí, ach jo už zase jsem byla drzá, ale já si to prostě nemůžu odpustit..Polepším se!!(to říkám pořád) Lezla jsem za nim s technickýma dotazama, říkala co má vyhodit a že jsou to krámy. Zkritizovala jeho ukazovátko.. Šla jsem se podívat i do jeho třídy, ach jak já bych se ráda vrátila do sedmičky..:( Stihla jsem si prohlídnout všechny staré čtvrtletky, co nám dal a uplne jsem zapomněla jak se pracuje s uhly. Odečítání grafické atd.. No tak jsem dostala čtvrtku a propissku a mohla jsem si trenovat. Na všechno jsem přišla, kromě toho grafického odečítání. Skeroza, ale okomentovlaa jsem to tak, že jak mi dali narkozu, tak se mi vymmazala pamet- Bylo mi řečeno, že jsem šprt, ano to už jsem dlouho neslyšela..Našeho nového fyzikáře jsem také viděla, ovšem ve špatnej chvíli, byl ve staré počítačovně a já tam přilítla se slovy: ,,Kde je Johanna?"pak jsemm si ho všimla: ,,Ehh totiž, kde je pan učitel Johanna?" Tak jsem se mu krásně předvedla, no, jak se říká, v tom nejlepším světle.. To bude zase fyzika teda... Prostě krásně strávené dopoledne, měla jsem radost, je mi krásně. Ach, ten zvuk toho zvonku jsem tak dlouho neslyšela..Když jsem ve škole, jsem ve svém živlu, mám ráda ty učitele a všechno.. Nevím proč.
BTW: Užasná slečna Šárka(Šárík), mě naučila zmenšovat fotky, za to jí patří velký dík, ted už to umím! Děkujuuuu!

Já a on.. My..

27. srpna 2008 v 22:48 | Šárka |  Co fotoaparát zachytil
Já a on.. Tak jsme si řekli, že vyrazíme do kina na film: František je děvkař. Nebudu raději komentovat, co se stalo předtím, radší xD Film mě moc nezaujal, přišel mi takovej bez pointy, no nevím.. Viděla jsem ale i horší, třeba film O život, to byl totální propadák..
Slavili jsme dědovo svátek, s mamkou jsme mu vyrobily kytku se salámů, sýrů a salátu. Bylo to pěkný a zajímavý, fotku sem nedám, protože jak už jistě víte, neumím je zmenšit. xD Dala bych sem i dědovo pěknou fotku, ale je to tentáž problem jako vždy... Ach jo, budu se to muset konečně naučit..smích

Zajímavé zjištění

26. srpna 2008 v 13:42 | Šárka |  Co se do rubrik nevešlo
At najdu jakýkoli papír, či snad plakát, ba i jen malý utržek papírku, je na něm matika a příklady nebo chemie a rovnice xD Všechno je popsaný, jsem hrozná.. LOL Radši to vyhodím, všechno! xD Nechci mít matiku a chemii všudě, kam se podívám.
Mamka mi řekla, že jsem zblázněná do školy. No a co je na tom, že se tam těšim?Řekla mi, ať to nikde neříkám, nebo si budou klepat na hlavu a říkat, že nejsem normální. Přesto jsem normální!! Už se uplně třesu, až si budu moct pokecat s našim fyzikářem o mých filozofických zjištěních během prázdnin. Probereme spolu Imlumináty a já mu řeknu, co jsem se o nich dočetla a dozvěděla, oujé. A už se těšim na mojí lavici, židli, kecání o hodinách a na tu srandu..
Nechc sem psát o pohřbu, jak jsem se tam rozbrečela nakonci jak malý dítě, když už jsem to v sobě nemohla zadržovat při pohledu na rakev a smutnou píseň, blíž k tobe Bože! Nechci sem přenášet mojí děsně blbou náladu...

,,Jak ses měla o prázdninách?"

23. srpna 2008 v 14:18 | Šárka |  Den za dnem
Omlouvám se, že jsem se dlouho neozvala. Nějak jsem neměla náladu. A navíc tu náladu kterou jsem měla, byla blbá. V pondělí je pohřeb, nevím jak to unesu, snad to zvládnu. Často na ní vzpomínám. Musím si od babičky vzít tu jedinou fotku s ní. Přilepim si jí k fotkám, co mám naproti stolu, abych se mohla pořád dívat. Poslouchám písničky a přemýšlím jak se asi prababi má. Co dělá. Jaký to je. Co je po smrti? Mám spoustu otázek. Na které není odpověd a ani se mi nedostane. Už se znova narodila? Nebo jak to tedy je? Třeba její duše je ted v nějakém miminku, co se narodilo daleko odemě a nebo taky blízko. Ach, ta nejistota. Za poslední dobu jsem se naučila, že to co nejvíc potřebuju, je naděje. Je důležité mít naději, umírá poslední.
Nesnášim tyhle prázdniny... Byly nejhorší, co doposud byly. Snad mi nebylo takhle hrozně za celej život. Až nám učitel na výtvarce řekne, at nakreslíme zážitek z prázdnin, nakreslím píseckou nemocnici. Jo, nakreslím jí a ten výkres mu dám a až se zeptá proč? Odpovím, že v nemocnici jsem strávila podsdtatnou část prázdnin já sama, ale i někdo mě moc blízký, který už se od tud nevrátil. A proto nesnáším nemocnice ještě víc, než doposud!
Prominte ten pesimistický přístup plný naštvanosti a bolesti, ale jinak to nejde...

Nezapomenu, NIKDY!!!

20. srpna 2008 v 13:19 | Šárka |  Uvažuji, přemýšlím
18.8. 2008
Moje prababička, úžasná žena. Ona byla vždycky skvělá, pamatuji si, jak když jsem byla malá ona mi dávala čokolády a bonbony. Já si u ní vždy v pečovatelském domě kreslila na jídelníček. Leckdy mě nebavilo za ní chodit skoro každý den, ale teď toho lituji. Moc toho lituju, promiň prababi, že jsem byla tak sobecká. Prosím promiň mi to, kéž by se to dalo vrátit, abys zase byla zdravá… Když tohle píši slzy mi kapou na klávesnici u mého notebooku. Jednou se prababičky stav zhoršil a musela do nemocnice, potom zustala v péči mojí babičky a dědy. Rok a čtvrt.. Nemohla se hýbat ani sama nejedla. Babička jí krmila. Každý den, když jsem přišla, řekla jsem jí: ,,Čau babi!" A ona mi řekla: ,,Čau" Tak krásně to říkala, legračně, nahrála jsem si to na mobil. Je to jediná památka, co na ní mám, ted už mi to asi nepoví. A tak šel den za dnem. Před několika dny najednou prababička hůř dýchala. Sama si řekla o doktora, což u ní není normální. Odvezli jí záchrankou…..
Rozhodla jsem se, že jí v nemocnici navštívím. Jela jsem tedy s mými prarodiči. Přišla jsem do pokoje a ona tam ležela schoulená, napojená na přístrojích. Skoro ani nemluvila. Byl to hrozný pohled. A ten pokoj tak deprimující a ty babičky kolem ní.. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy. Proto jsem se na ní usmívala, co to šlo. Pohladila jí po ruce. Koukala na mě, ale nemluvila. Babička se vrátila od doktorky celá ubrečená a mamka se na mě podívala a zakroutila hlavou. V tu chvíli jsem věděla, že to nejni dobré. Chtěla jsem být silná a nerozbrečet se. Nesčetněkrát mi vhrkly slzy do očí, když jsem viděla babičku, jak nad ní stojí a brečí. Říkala jí, že jí uvaří kuře, až přijde domů (i když prý se domu asi nevrátí) a že mi zase řekne ČAU. (Právě jsem se rozbrečela a mamka mě musela uklidňovat. Je to pro mě těžký tohle napsat.) Když se mě ale babička zeptala, jestli se o ní taky budu takhle starat až bude stará a nebude moct dejchat, nevydržela jsem to a podlehla emocím. Rozbrečela jsem se. Kdybych jí tak mohla pomoci, selhávají jí orgány a ona o tom ani neví. Myslí si, že se vrátí domu. Kéž by se to vyplnilo. Jenom na mě tak koukala.. Nejhorší pro mě bylo to loučení, babička řekla, at se rozloučíme, že to muže bejt naposledy. Dala jsem jí pusu na tvář a řekla "Čau babi" … Neodpověděla…Vím, že chtěla..
Mamka mi pořád říká, že už je stará, je jí 95. Nechci brečet a dělat scény. Nechci dělat chudinku. Co má říkat moje babička? Která se o ní starala. Je to její máma. Já nemůžu. Babičko prosimtě vydrž! Ale jestli tomu ti nahoře tak chtějí a tobě se uleví… Ne nechci na to ani pomyslet. Ani ject za ní nemužu, nemužu jí tam takhle vidět, neusmívá se.. Jaksi už mě neuklidňuje myšlenka, že to bude dobrý. Třeba bude…Třeba mi zase bude říkat čau a usmívat se na mě.. Doktoři v to ale nedoufají. Muj pláč zastavit nejde… Nejde to.. Možná jsem citlivka, ale….
Ty si tohle nikdy nepřečteš, já vím.. Mám tě moc ráda (pra)babi a chci Ti to ještě říct, chci abys to věděla…
(Nevěděla jsem jestli to zveřejnit, ale potřebuju se vypsat. Omluvte prosím chyby, bylo to psaný v slzách)
19.8. 2008-nejhorší datum v mém životě!
Mokrý kapesník leží předemnou. Zírám na něj. Nemám na nic chuť, nechci nic.Brečím a vzpomínám na ní.. Byla jsem venku… Najednou mi zazvonil telefon a v něm mamka brečela a říkala:,,Šári, přijď ihned k babičce, prababička umřela!" V tu chvíli mi došla slova, ztuhla jsem a z telefonu jsem slyšela:,,Šári, jsi tam? Co ti je?" Položila jsem… Dostala jsem ze sebe něco jako, že musím domu, že mi umřela prababička. Otočila jsem se a ani nevím na co jsem myslela. Nebrečela jsem. Avšak emoce mě pohltili hned, jak si mě muj přítel k sobě přimáčkl a já mu brečela na rameni. Vzpomínala jsem na ní. Jak tam leží na posteli. Pořád dokola jsem si pouštěla nahrávku na mobilu, kde mi říká čau. Je to to nejcennější, co mám, společně s její fotkou v mobilu(měla jsem dvě a jednu jsem předčasem vymazala, lituju toho hodně moc) a tím, co je v mé paměti. Cestou jsem se mnohokrát rozbrečela… Nemohla jsem to udržet, nebylo to pod kontrolou. Krásně se zachoval muj kluk, který mi pověděl, že mu mužu zavolat klidně ve 3 v noci, když budu potřebovat a doprovodil mě až ke dvěřím. Nevěděla jsem, co se stane, co bude u babičky, bála jsem se, že muj pláč nepůjde zastavit, až uvidím všechny, jak brečí. Otevřela jsem dveře, seděli tam jen s rozsvícenou svíčkou. Sedla jsem si do křesla a babička se ke mně hned hrnula a povídala mi slova, na která nikdy nezapomenu. ,,Neplakej, víš, ona už byla stará a moc se trápila, takhle je to pro ní lepší. Musíme si jí uchovat v paměti takovou, jaká byla, když ještě nebyla tak nemocná. V tom křesle v pečovateláku. Ted se má dobře a přimlouvá se tam za nás. Měla vás ráda, modlila se za vás a vždycky se ptala, co děti." Ano, slzy nešly udržet. Seděli jsme tam takhle několik hodin a vzpomínali na ní. Babička vyprávěla, jaká to byla hodná ženská. Všem pomáhala. A babička se učila, aby jí udělala radost, protože táta odešel. Vždycky měla radost, když babičku učitelka na rodičáku chválila. A tak jsme tam jenom seděli. Babička brečela, hodně, řešili pohřeb. Víte, přijde mi to jako zlej sen, sen ze kterého se nemužu probudit. Nevěřím, že se to stalo. Bohužel je to realita..Krutá realita.
Ted na mě babička kouká a asi by nechtěla, abych brečela. Mrzí mě nejvíc, že jsem jí nestihla toho tolik říct, nestihla jsem jí říct, jak jí mám ráda. Nejvíc si člověk uvědomí, co měl, až když to ztratí.. Zůstala mi po ní jen fotka, nahrávka a vzpomínka v mém srdci. Nezapomenu, nikdy, slibuju! Navždy budeš v mém srdci jako strašně hodná osoba, co mě měla moc ráda a já jí taky. Tak, ted je ti líp, nechtěla jsem, aby ses trápila a jestli ti je takhle líp, tak je to dobře. Zasloužíš si to. Budu si tě pamatovat jak jsi seděla v křesle. Ovšem to křeslo už bude navždy prázdné a tebe tam nenajdu, to mě mrzí, budou mi chybět tvoje vyprávění. Křeslo bude prázdné, ale moje srdce ne. Bude plné tebe a vzpomínek na tebe.. Napořád!!! Odešla jsi a je ti líp, musím se uklidňovat touhle myšlenkou… Dávej na mě pozor a pamatuj, že tohle, co jsem napsala bylo od srdíčka. Snad se ještě někdy setkáme…

Krizeee.

17. srpna 2008 v 22:37 | Šárka |  Den za dnem
Na jihu Čech pořád prší, ale berte to z té lepší stránky, porostou houby a umeje vám to auto.. Řekl moderátor v rádiu. Och, jak optimistický přístup, to schvaluju.To, že se zvednou hladiny řek a hrozí záplavy už ale neřekl. Ale pro mě to nic neznamená, auto nemám a na houby nechodim. Tak co pane moderátor, hm??? xD
Poslední dobou se muj smích jaksi vytrácí. Mám strašnou náladu, nepřála bych vám se mnou mluvit ani mě potkat. Už jsem se rozhádala s tolika lidma. Mám krizi!! Asi chyba v Matrixu, či co. Snažím se, snažím, ale jaksi to nejde. Kam se vytratil muj optimismus, no kam? V noci nemužu spát, pořád přemejšlim. Nějaký blbý období.. Mám trochu moc starostí na mojí hlavu..Snědla jsem skoro celej lesk na rty. Nevím proč. Ani mi to nechutná.. Jenom ho jim. Mozek nenalezen xD No nic, nebudu si stěžovat.. Tyhle nálady u mě nejsou moc časté, jak již víte, většinou jsem vysmátá.. Ale to se stává..

To byl zase jednou večer..

16. srpna 2008 v 11:11 | Šárka |  Co fotoaparát zachytil
Bezkonkurenční večer ve společnosti mé bezkonkurenční kamarádky..
Kdybyste snad chtěli více fotek tak odkaz

Rodinné výlety:(

14. srpna 2008 v 21:21 | Šárka |  Den za dnem
Ten internet mě štve, štve, štve! Co jsem mu udělala? Je maximálně pomalej a pořád se seká. Ach jo,.. No, ale tohle jsem vám puvodně ani sdělovat nechtěla. Je to nepodstatný.
V pondělí jsme si udělali s naší rodinkou výlet na Orlík. Nakonec jsme po hodinovém hledání místa, které je od nás něco málo před 20 km, dorazili místo na Orlík na Zvíkov. Ano, utěšoval mě fakt, že si alespon prohlídnu hrad. Jenomže jelikož bylo pondělí bylo zavřeno. Mamka vymyslela že se budeme koupat, ujištovala nás, že je to čisté. Ta přehrada byla nejšpinavější co sem kdy viděla. Zelená voda!!!!!! Fůůůůj! Ano, opravdu čisté.
V uterý jsem spala u Kačky. To bylo něco. Moje záchvaty smíchu, kdy se válim po zemi a brečim, byly velice časté. Stává se mi to ted poslední dobou pořád, že mě někdo rozesměje a já se skácim třeba i na cestu a směju se, prostě to neustojim xD Jsem nějaká vysmátá.. To byste museli vidět. Řekli byste si, že nejsem normální. Fotily jsme se a kecaly.Šli jsme spát v pul 4 a vstávali v pul 8 nebo v 8. Zbudil nás Kačky bráška .. Fotky určitě dodám zítra nebo dýl, jestli se internet umoudří.
Dneska jsem z donucení jela do Prahy vlakem.Mamku to stálo přemlouvání a musela mi slíbit, že pujdeme na výstavu Titanicu. Musela jsem vstávat v pul 5! Bože!! Já se snad nevyspim. Ve vlaku se zrovna nespí nejlíp, takže to dneska musim dohnat. Ve skutečnosti jsme tam jeli za učelem, aby si táta vybral nový auto. Ale já tam jela jenom kvuli Titanicu a popřípadě paláci knih. Na autech jsme byli hrozně dlouho, už mě to tam nudilo a ta ženská pořád říkala at vydržíme.. Jak jsem to asi měla vydržet takovou dobu stát na takovym pařáku?Potom jsme si dali oběd u číňanů.Stačila jsem vrazit do stoličky pro děti, načež všichni lidi tu ránu zaznamenali a vrhli na mě svoje pohledy, fakt super. A pak konečně na to, kvuli čemu jsem se tam táhla. Výstava věcí vytaženýcg z titaniku byla ohromující. Ani jsem nevěřila, že toho tolik našli. Výstava byla doplněna o výroky lidí z lodi, životopisy a příběh oTitanicu, co se vlastně doopravdy stalo. Nechtělo se mi věřit, že našli tolik věcí nerozbitých. U vchodu vám dali lístek a tam jste měli jak jste se jmenovali jako cestijící, proč jste jeli na Titanicu, s kým a v jaké třídě. Nakonci výstavy si návštzěvníci moli najít, jestli přeili nebo ne. Já přežila oujé! Potakoverj době jsem to v seznamu tolika cestujících našla. A mamka ne, ta se utopila xD Byla to hrozná katastrofa, tolik mrtvých, tuším že kolem 1200 nebo 1500.. Hrůza.. A ty příběhy těch lidí, co přežili... No... Uchvatné a zárověň děsivé.
Tyhle rodinný povinný výlety jsou tak unavující a nezáživný. Ach jo. A ted ještě zejtra do Budějk, doufám, že to nějak ukecám. Už mám těch vlaků dost po 4 hodinách tam a 4 hodinách zpátky..

Taky máte tak rádi nemocnice jako já?

12. srpna 2008 v 17:41 | Šárka |  Den za dnem
Víte, já nesnášim systém v té nejmenované nemocnici, do které jezdím. Nevím, jestli je to ve všech tak, ale každý si stěžuje. Sestřičky se tam vybavujou,pijou kafíčko, místo, aby se věnovali pacientum. Já třeba přijdu na ortopidii mám čílo 116 a na řadě je 112. Řeknu si, dobrá, to bude chvilka, protože ještě nedávno jsem měla číslo tuším 26 na řadě bylo 18, vyšlo to na 3 hodiny. Tentokrát jsem se radovala v duchu, ale spletla jsem se. Doktoři z jiných oddělení si tam vodili protekčně pacienty. Ano, strávila jsem tam tak 2 hodiny, možná méně. Když jsem se konečně dostala nařadu, ještě jsem čekala vevnitř na doktorku. Ta mi řekla, že si na mě vzpomíná. "To byl ten hroznej nález v tom koleni!" Náhle řekla... Prý mám ještě posílit nějaký sval. Musím mít ortézu na všechny sporty. Na tělocvik na atletiku, prostě všechno. Takže spolu s kraťasama, tričkem a botama si do školy na tělocvik přibalím ještě ortézu, skvělý. A navíc ona mě chce ještě vidět, tak tam musím v září znova. A taky si mám vyzvednout tu ortezu. Ach néé! Já už chtěla s nemocnicí nadobro skoncovat. Nejlepší je, že sestřiška nám odmítla vytisknout všechny moje záznamy o návštěvách v nemocnici. Prý jsou tam jenom 2 sestřičky a mají hodně práce. Ach, ano opravdu hodně práce. Doktorka nám to uplně v klidu vytiskla. Ale řekla, že nevyplnuje pojistky na trvalé následky, že musíme do pojišťovny. Tak jsme tam šli, řekli nám, že musíme za primářem, který s nimi spolupracuje. Tak mamka volala celý den do nemocnice a pokaždě jí řekli, že tam pan primář není nebo že někam odešel. Pořád jí diktovali další a další čísla, kam má zavolat. A nakonec se mu stejně nědovolala. Tak moje pojistka zůstává pořád nevyřešena. A je jim jedno, že je to jen do určitého datumu, prostě nemají čas. Bezohlednost!
Taky máte tak rádi nemocnice jako já?

Hele, co jsem našla..

11. srpna 2008 v 19:56 | Šárka |  Co se do rubrik nevešlo
Tak jsem se trochu hrabala v pc a našla jsem tohle. Tak abych vám upřesnila, co přesně to je-Nuda při dějáku. Ano, hodiny dějepisu jsou pro mě opravdu nekonečné, a tak jednou jsem nakreslila mého souseda. Eliška to je kámoška, co sedí na děják před náma a pořád nás mlátí, protože já a Luboš jí provokujem. Luboš po Elišky útoku. Je z něj mrzák! Další na pořadí můžete být právě vy, proto si uzavřete životní pojistku. Chtěla jsem to poslat po třídě, aby to viděli, ale v tom zazvonilo. Ano, při dějeise toho zvládám opravdu hodně. Poslouchat tak napůl učitelky výklad -i když ona toho moc nenamluví, spíš píše. Psát poznámky, kecat se sousedem a kreslit si. Výkonná jsem. Ale pak se divim, že si z hodiny dějepisu nic nepamatuju. Tak co, když mě to nebaví xD

Velice chaotický den

10. srpna 2008 v 13:33 | Šárka |  Den za dnem
Včerejší dej si budu pamatovat ještě dlouho. Ano, bylo to zajímavé. Začalo to tak, že jsem se vydala s mým bráchou hledat do lesa moji ztracenou placku I love life. Libila se mi a mohla jsem se zbláznit, když jsem zjistila, že jsem jí ztratila. Šli jsme tedy do lesa až k lavičce, kde jsem převčírem seděla. Koukali jsme pozemi a hledali. Nic jsme nenašli. Ovládl mě vztek a začal jsem křičet na celej les:,,Zlodějiiiiii, ááááááááá" V domnění, že mi to někdo ukradl. Cestou zpátky jsem šla rychlým krokem a nekoukala vubec na nohy. Najednou jsem se náhodou podívala dolu a uviděla jsem tam tu mojí placku!!!! To neni možný, když hledám, nenajdu a takhle jsem se jenom náhodou podívala a ona tam byla, to neni možný! Asi začnu bejt silně věřící. Brácha říkal, že dkybych se v tej chvíli viděla, prej jsem se začala smát a radovat a dělat nějaký kreace podobný oslavnýmu tanci. Prej to bylo na Oscara xD Ale to mi bylo jedno, hlavně, že jsem našla to, co jsem chtěla. Cestou zpět se spustil hroznej liják a my museli běžet přes město až do myší díry poblíž našeho baráku. Mezitím jsme se schovávali pod střechu zubaře, ale tam taky pozdějc začalo pršet.Byla jsem celá mokrá a ještě jako frajerka si vezmu kraťasy, když lidi chodí v bundách.. Z toho běhu mě samozřejmě bolelo koleno, že ano...
K večeru si moje maminka vyvzpomněla, že položíme do pokojíku nový koberec. Tak začalo děsné stěhování nábytku a věcí ze skříněk.Pořád chodit sem a tam s kopicema knížek, oblečení atd. Remcala jsem jako dost..Ale co se dalo dělat. V ložnici byla kopice krámů, nedalo se tam ani hnout. V kuchyni byly válendy a ostatní nábytek. Takovej bordel jste neviděli xD A druhej den to uklízení zpátky, no to bylo ještě horší. Fakt, už nikdy nechci novej koberec. (!!) Než děda s tátou položili koberec, my s bráchou jsme se nudili tak mi pustil borečka a já začala rapovat. Myslim si o rapu své, nemám ho ráda podle mě to jen kazí hudbu. Tak sem si z toho dělala srandu a tancovala a dědala takový ty kreace rukama jak dělaj hiphopeři a rapeři. Brácha se válel smíchy a natočil mě. Mužu s klidnym svědomím konstatovat, že jsem tam vypadala jak totální vylágoš. Prostě vypatlanej magor.. Néé to nešlo.
Děda se seknul ve výtahu. My jsme se mu smáli jak tam přešlapoval a bouchal na sklo, abychom hio dostali ven. Ještě že byl doma táta, jinak by tam zustal a byl odkázanej na opraváře, kteří by přijeli podle mě tak druhý den.. Brácha říkal: ,,Nejlepší byl dědovo sek ve výtahu.." No a já mu rozumněla něco jiného, to vám asi dojde. A tak jsem vykulila oči a následně se začala smát xDVčera jsem měla opravdu dost..
Večer jsem ukecala tátu at zapojí net a šla jsem na icq. Psala jsem si s kamarádem a místo "normálka" jsem mu napsala "orálka". Ano, měl ze mě náramnou srandu. Prej to někam zveřejní.
Kdybyste mě ten den viděli, pochybovali byste o mém zdravém rozumu.. xDPrázdniny mi vymývají mozek. Ach, já už chci školu!!!

Po 4 letech

8. srpna 2008 v 17:47 | Šárka |  Den za dnem
Už se Vám někdy stalo, že jste se s někym neviděli 4 roky a najednou se naskytla možnost ho/jí vidět? Mně jo. Kamarádka z dětství, kdy jsem jezdila s babičkou a dědou stanovat na Pražák mi oznámila, že na Pražák pojedou znovu. Je až z Berouna, takže jsme neměli teměř ani jednu možnost se za tu dlouhou dobu vidět. Jen si psát. Moc jsem se na ní těšila, nezměnila se. Objaly jsme se a přivítaly. Hned mě obklopily její sestry, které vyrostly, nepoznala bych je. Jedna jde do školy a druhá už do 3. třídy, tuším. Ta mladší mi povídala, že si mě nepamatuje a že si mě spletla s tou Šárkou, co zpívá v televizi xD Já ji odpověděla, že si až moc dobře pamatuju, jak jsem jí chovala. Ta starší si mě pamatovala, hodně se změnila. Obě chtěli jít vedle mě a držet se mě za ruku, takže Vendy odstrkovaly a my neměly ani čas si popovídat. Dozvěděla jsem se od té mladší, že mám hezký boty, tričko a kalhoty. Když se od nás konečně odpoutaly, měly jsme čas si s Vendy popovídat a vykoupat se.Voda byla dobrá, ale venku zima, tak jsme se k sobě tiskly a drkotali zubama. Byla to krátká doba, hned jsem zase musela domů, už asi po 2 hodinách, babička s dědou chvátali. Měly jsme si toho hodně co říct. Tak jsme se rozloučily a vyfotily se. Slíbily sme si, že se musíme zase za rok vidět a ne zase čekat 4 roky.. Ach, bude se mi stýskat, je to takový střívko..
Včera jsme si já a Radek udělali menší výlet vlakem do Budějc. Šli jsme na plavečák, kde byla hlava na hlavě a voda docela studená. Ale bylo to dobrý. Pak jsme šli nakupovat do Mercury, koupila jsem si takový žlutý tričko, vcelku hezký. Nu, aspoň jsme vypadli na chvíli z Protivína.
V pondělí asi budu spát u kamarádky, oujé. Dneska mám blbej den. Ráno jsem šla na půdu pro mlíko. Jsem ponořená do svých myšlenek a místo mlíka přinesu limonádu. A došlo mi to až po 10ti minutách. Tak jsem se holt vrátila, ale už na druhej pokus jsem to měla! xD
Jo, a ještě něco. Dneska je magický den. 8.8. 2008. A pro mě zvlášť. Osmička je moje nejoblíbenější a zároveň i š´tastný číslo. Měla jsem ho na dresu. Tak, vdát už se asi nestihnu. Tak nic no, počkám do 8.8. 2088.. xD

Ovlivňováni modou..

6. srpna 2008 v 23:56 | Šárka |  Uvažuji, přemýšlím
Naše prababičky nikdy neslyšely slovo mobilní telefen, počítač, Emostyl, a tak podobně. Svět jde ve vývoji hodně kupředu. Narodila jsem se do dobré doby. Nemohu si ztěžovat. Nemusela jsem zažít válku. Za to jsem ráda. Akorát bych někdy chtěla zkusit jaké to je, nemít mobil, počítač,televizi, moderní oblečení. Chtěla bych, aby všechno bylo přirozené a lidé nebyli ovlivňovány žádnými styly, reklamami a módou. Chtěla bych žít alespoň na chvíli v době jako moje prababička. Nemusela bych se strachovat, že mi někdo něco ukradne. Bydlet tak v té prosté chaloupce nebo na statku, kde jsou zvířata a velké pole. Žádné vymoženosti. Jenom na chvíli..
Představuju si, jak všichni tihle super moderní emo, punkeři, budou jednou babičkami a dědečky. Jak asi budou vypadat prarodiče za několik let? Jsem ráda za to, že nemám babičku, která se maluje a řídí se podle poslední mody. Když se řekne babička, představím si paní s šátkem, milým úsměvem, pletoucí ponožky na zimu, abychom nenastydli. Na její tváři je už hodně vrásek, které jí způsobil život, je vidět, že toho má mnoho za sebou. A vždycky má pro mě schovanou nějakou tu radu. Ano, ale tahle doba nutí všechny, aby byli moderní. Za pár let to nebude jiné. Ach, já nechci aby babičky a dědové byli emaři!

Doma..

5. srpna 2008 v 22:59 | Šárka |  Den za dnem
Tak jsem se vrátila od babičky domu. Vyfotili jsme nesčetně fotek. Některé jsou TADY a náký hezká mám ještě v pc. Jenomže znáte mě a změnšování fotek. Ani nevim, jak se to dělá. Tak a ted si o mě myslete, že jsem totálně neschopná xD
U babičky to bylo fajn, byla jsem tam zase po dlouhé době. Nejlepší byl ale muj bratránek, který neustále něco povídal. Říkal, že jsem jeho kamarád. Je to malej ďáblík, ale je s nim sranda. Bude chytrej xD Já se musim jeho hláškám neustále smát, on je prostě boží. Jeho mámu zastavili policajti a on jim řek že jela hrozně rychle. Jsou mu _2 a už takovej bonzák xD
Byli jsme v Krumlově na výletě s dědou. Jás bráchou jsme si řekli, že pujdeme do muzea které se nazývá útrpné právo. Fotila jsem tam všechno, dala bych to sem, ale však vy víte xD U babičky jsem se bezvýsledně snažila bráchu naučit hrát volejbal. Ne, to nešlo, byl to nadlidský výkon. Smál se u toho, ale aby aspon jednou do toho dobře pinknul to ne. Potom jsem na něj střílela a on byl brankář, jelikož já menužu s tim kolenem. Nechytil nic a když jsem mu chtěla udělat radost a střelit to do něj, aby to chytil tak si stěžoval celej den, že ho bolí ruka. Prej sem ho tam chtěla zabít v tej bráně, tak nevim.
Dneska jsme byli u babičky tady v Protivíně. Byla jsem pozdravit prababičku a když jsem odcházela začalo mi jí být líto. Jak tam ležela, nemuže se hejbat, sotva mluvý. Zestárlá životem. A takhle jednou dopadnu i já. Ukáplo mi pár slziček a zase jsem šla.. Ale proč to tady vubec píšu.
Mimochodem, moje nešikovnost dosáhla bodu varu. U babičky jsem se snažila nalejt Danovi vodu(náš pes) Zavřeli se mi dveře, tak jsem je otevřela a tu misku jsem upustila a vylila tu vodu. Pak jsem jí ještě vylila v prujezdě, kde má dan žrádlo. Podruhé to bylo stejné,. A také jsem si elegantně polila tričko kafem. Doma jsem napouštěla flašku na zalejvání kytek. A co myslíte že se stalo? Otočila jsem se a ramenem jí shodila na lino. Mokrá byla kuchyn lino a ještě koberec. Ach jo. Nemáte na to náky leky?
Mějte se hezky.. Bylo by vubec na místě, abych napsala mějte se špatně? To ani nejde. Ježiši zase začínám přemejšlet nad kravinama, tak radši: Mějte se, jak chcete. xD

Summer, swimming and sun.

1. srpna 2008 v 16:08 | Šárka |  Co fotoaparát zachytil
Fotky z plavečáku ve Strakonicích
Toho Kačky prstu si nevšímejte.
Pak na mobilu něco zmáčkli a fotky se fotili menší. Překvapuje mě, že za to nemužu já, protože tuhle fotku jsem nefotila, takže já za to nemužu.. Překvapivě xD
,,To si děláš prsty!" xD
Šamponek
A výsledek