Jak nám naposledy zazvonilo na ZŠ

3. července 2009 v 22:12 | Šárka |  Napsala jsem..
.. Vždyť není to tak dávno, co čekali jsme na první zvonění, a teď- čeká nás to poslední. Stojíme tu před vámi nervozní a plni očekávání, co bude dál. Stojíme tu a přitom nám vlastně utíkají poslední minuty...

Stojím před aulou a nervózně přešlapuji z místa na místo, srdce mi buší, div nevyskočí z těla.. Stojí nás tu jedenasedmdesát. Sedmdesát jedna deváťáků, kteří již za pár minut nebudu žáci základní školy. Všichni slavnostně oblečení, všem to moc sluší. Nestačím se divit. Některé z mých spolužáků si vybavuji jako malé prvňáčky, nad touto vzpomínkou se musím jen pousmát. Všichni vyrostli až moc rychle. Připadám si, jako by mi těch devět let jen tak proběhlo mezi prsty… Už slyším, jak učitelka říká moje jméno. Na tohle jsem takovou dobu čekala a byla nervózní, věděla jsem, že až tam vstoupím, bude všechno jinak. A až odsud odejdu, tak už nebudu žákyně základní školy. Nádech…. Jdu.. Tleskají mi. Všechny pohledy směřují na mě, nervozita rázem opadá a já si to užívám, ráda jsem středem pozornosti. Pro sebe se ptám, kde je ta malá nesmělá holčička, která sem přišla před devíti lety? Jsem to já, akorát poněkud dospělejší a změnila jsem se, už vím, co chci! ,,A odchází od nás na Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka…."( Kdo by to byl kdy řekl..) Usedám na židli, vezmu kytku a pomyslím si: Ano, zvládla jsem to, ten okamžik, kterého jsme se nejvíc báli. Nezakopla jsem ani nic jiného. Posloucháme proslovy starosty, ředitele, který si ovšem zapomněl brýle, a také třídních učitelů. Pak už však dojde na nás. Mám předčítat náš proslov. Vstávám a jdu dopředu. Jsem až šokována, že nejsem ani malinko nervózní. Nechápu to. Čím to je? Asi tím, že si plně neuvědomuju, že zde stojím naposled. Mám ale spoustu jiných myšlenek a starostí. Ano, proslov odříkávám s noblesou a zcela bez zaškobrtnutí, jsem spokojena a skoro mi přijde líto, když proslov končí. Později se od pár lidí dozvídám, že jsem to četla nejlépe a nejlépe mi bylo rozumět. Což mě potěšilo. Po skončení proslovů máme dát oblíbenému učiteli květinu. Dávám jí chemikáři, i když jsem chemii nenáviděla ze všeho nejvíce a byla mou noční můrou po celou osmou a devátou třídu. Nevím, jak to dokázal, ale na jeho hodinách jsem vždycky poslouchala a dělala si ještě zápisky navíc, donutil mě svými písemkami. Probojuji se k němu a vítězoslavně mu podávám květinu se slovy: ,,Pane učiteli, děkuji Vám za to, co jste mi dal do života. Dal jste mi toho opravdu hodně." Ve skutečnosti jsem toho chtěla říci mnohem víc, ale v tu chvíli mě nějak nenapadaly žádné sáhodlouhé a srdcervoucí proslovy. Je docela překvapen, že jsem mu tu květinu dala, a vyloudí ze sebe poděkování a přání do dalšího života. Teď už jen ředitelské odměny. Já jsem taky jednu vyfasovala. Za reprezentaci v didaktických soutěžích. Pořád se mi drží usměv na rtech a nechce se nějak odporoučet. A už je to tady.. Máme odejít. Netrpělivě čekám, až na mě přijde řada a patřičně se při písničce- Stand up for champions zaklesnu do mého kamaráda. Kráčíme tou uličkou a já si to vlastně ani neužívám. Běhá mi takový zvláštní mráz po zádech, určitě to není zimou. Místo toho, aby se mi v hlavě honily kdejaké myšlenky, nemyslím vůbec na nic..! Stoupneme si na schody a posloucháme poslední zvonění. Ten zvuk, který vysvobozoval z nekonečných hodin, nebo signalizoval hodinu, ve které se psala důležitá písemka. Zvoní nám naposled, chápete! Já se ovšem pořád směju, nedochází mi to! Ochotně přijímám všechny gratulace a přání a děkuji učitelům. Na jednu větu určitého učitele však nezapomenu: ,,Tak, Šášule, vzhůru ke hvězdám. Průměrný neberem!" Budu se snažit, co nejvíce to půjde, nezklamat.. Ještě naposled se podívat do třídy. Ne, teď už podlehnu emocím i já. Na tabuli je napsaný vzkaz od mého nejoblíbenějšího učitele, že nás měl rád, i když nám to často neříkal. To už nevydrží ani moje slzné kanálky a voda se už nezastavitelně valí z očí. Tak tedy ani moje oči nezůstanou dnes suché. Mohu s klidem říct, že jsem tu školu milovala, ty učitele, spolužáky… S těžkým srdcem odcházím, ale něco ve mně mi říká, že já se tam přeci jednou vrátím! Kdo ví..

Navenek mi to ještě nedochází, ale něco hluboko ve mně křičí: Já nechci dospět, já chci zůstat tady!!!

A tak tímto dnem jsme byli vypuštěni do světa ze Základní školy jako téměř dospělí jedinci,teď už je to jen na nás. Jsme snad dobře připraveni. Skončila první podstatná část našeho běhu na dlouhou trať, a to tak, že navždy..
 

Nostalgie

24. června 2009 v 18:11 | Šárka |  Den za dnem
Asi nemusím zminovat, že mě ted poslední týden pronásleduje zvláštní nálada a zvláštní pocit z opuštění ZŠ. Může mít vůbec někdo naší základu radši než já? Projev na rozlučce v aule čtu já ještě s jedním kolegou. Konečně jsme se všechny třídy dohodli na písničkách. Ou, to bude velice emotivní den. A budu brečet jako želva, snad se nerozbrečím přímo při projevu. Jak já nesnáším slovo "naposled". Dnes jsme se naposled učili, dokonce i moje tak nenáviděná chemie byla poslední, kdo by to byl řek. Celej den jsme se tedy flákali na pc a poslední hodinu, když jsme měli chemii nám učitel četl překecy lidí nejen z našeho ročníku. Dokonce se dostal i do ročníku mojí mamky... xD Ale ona bohužel žádnou perlu neřekla. Kdybyste slyšeli ty perly, my jsme fakt ústav. Stříbro je vodotěsné... řekni nám něco o uhlí? Brzy dojde.... Co je to koroze?.. k co? A to tam mám jako napsaný?.... Dusík se dá krájet... a stovky a stovky dalších, celou hodinu jsem brečela smíchy, co dokáží někteří vypustit z úst..

Asi budu mít samý, ted, když to vůbec nepotřebuju, tak to bylo nejsnažší. Ironie..

Jak si mám zvyknout nechodit každé ráno po té cestičce, co celých 9 let? Najednou moje kroky budou směřovat k vlakové zastávce a pak bůhvíkam do Budějc. Opouštím to tam s těžkým srdcem, byli jako moje druhá rodina, dokonce i učitelé. Jak se mám smířit s tím, že už nebudu každý den dělat to, co doposud? Bude to těžký...

Opravdu tomu nemužu uvěřit, že těch 9 let mi takhle proběhlo mezi prsty a v uterý se tam naposled rozhlídnu. ...

Měla bych být optimističtější. Už jsem absolvovala i první schůzku na nové škole, fajn lidi i třídní, ale v tej třídě jsem horkem málem omdlela...

Bonjour!

31. května 2009 v 15:26 | Šárka |  Den za dnem
Od té doby, co jsem zůstala uchvácená Paříží, jsem blog jaksi zanedbávala. Ale vám to dozajista nevadí. Reportáž mám zatím napsanou jen ručně, jelikož jsem si notebook nebrala. Myslím, že Francii vystihuje jedno slovo: DOKONALOST.. V Paříži bych zůstala bydlet, ten jejich životní styl, to, jak jezdí na kolech, jak chodí do kaváren, jak odpočívají, jak si pořád čtou.Co vám budu povídat, nejhezčí dny mého života.. Miluju to tam..

Napsala jsem nejdelší slohovku v historii mých slohovek, jelikož to měla být moje zcela poslední slohovka na ZŠ, tak jsem si řekla, že se alespon jednou za celou ZŠ budu snažit. A taky že jo. Byl to závěrečný proslov do auly. Prý to mám číst v té aule já, ale moc se na to necítím. Beztak budu brečet jak želva. Já nechci pryč, nechci na ten hnusnej gympl. Mně základka vyhovovala, nic mi nechybělo. Ach jo, už jen pár týdnů z těch celých devíti let, kdo by to byl řekl.. :(

Muj kamarád Luboš si stěžoval, že už jsem o něm dlouho nic nenapsala a proto mu věnuji následující větu: Luboš, Luboš, Luboš, Luboš, Luboš. Spokojen?
 


Paris, je t´aime.

12. května 2009 v 12:10 | Šárka |  Den za dnem
Dnes ve 14:40 vyrážím směr Paříž. Já vím, budete tu beze mě plakat, tak si hezky smrkejte do kapesníčků. Plánuju napsat rozsáhlou reportáž, ale jelikož si nemužu vzít notebook, tak mi musí postačit tužka a papír. Jsem zvědavá, jak budu stíhat fotit, natáčet, kochat se a ještě o tom psát, smích..

Těším se. Mějte se pěkně¨!

That's madhouse!

8. května 2009 v 21:23 | Šárka |  Den za dnem
Chcete se zasmát? Předpokládám, že jo, tak se můžete smát mému neštěstí anebo si o mně myslet, že jsem fakt neschopná.
Ve snaze upravit si sešit z konverzace v angličtině, jsem si zabodla sešívačku do obou ukazováčků a za příšerné bolesti jsem vyndavala ty spony. Auuu. Nešikovnost? Asi jo, ale raději to nekomentuju. Den poté mi vypadl můj ne zrovna levný mobil z kalhot do záchodu- ano opravdu do záchodu, není to překlep. Všichni se tomu smějí, ale já jsem hodila do záchoda 8tisíc, já jsem naštvaná, máma je naštvaná, prostě skvělý. Je zničenej, zatim se suší, snad pujde... Paradox je, že se mi zatim s mýma starýma mobilama nikdy nic nestalo. Ach jo..

Už jsem definitivně na tej einsteinárně- Jirsíkárně. Postupně se dovídám, co všechno studenti,kteří tam jdou, umí. Je mi trochu líto, že takové vzdělání nám v naší maličké škole nedali. Vůbec se tam netěším, ve skrytu duše jsem doufala, že si to přendám do Písku, ale neudělala jsem to. Snad proto, že všichni z rodiny chtějí, abych tam šla a mně se tam zamlouvá psychologie. Nechci září.... Každej všední den ve vlaku, hodina tam hodina zpátky a pak se učit. Krásné vyhlídky...

A teď ty lepší zprávy, už v úterý odjíždím do Paříže a napíšu o tom velmi rozsáhlou reportáž. Já se tak těším. Jako malý dítě..

Ale mám rýmu a příšerně mě bolí hlava. Proč se mi poslední dobou tak nedaří? xD

Big teacher. Haha.

28. dubna 2009 v 16:06 | Šárka |  Den za dnem
Moji milí...
Postačí, když se ke krajskému kolu olympiády vyjádřím několika málo slovy. Nejhorší čeština, co jsem kdy zažila, vůbec mě to nenapadalo. Nebudu sama sebe omlouvat tím, že tam byli skoro samí gympláci a olympiáda byla stavěná jako státní maturita. Prostě mi to nesedlo.

Dneska jsem si vyzkoušela život učitelky. Kdysi jsme se s mojim matikářem vsadili, že za něj odučím den, kdy má nejvíce hodin. Bavilo mě to, první hodinu jsem byla na matice v 7.A, matika není muj obor, ale tohle téma jsem zrovna zvládala, tak jsem si hezky seděla místo na té tvrdé židli, kde sedím denně x hodin, na měkké učitelské. Chodila jsem mezi lavicema a říkala jim, co mají špatně, zatímco jeden počítal u tabule. Další hodinu jsem měla u nás ve třídě, připravila jsem si na ně pěkný příkládky a všechno jsem jim vysvětlila, doufám, že pochopili. A když byli drzí, tak jsem pohlavkovala, ale jen zlehka. Další hodinu mě čekal zeměpis opět v 7.A, to jsem zkoušela, ohromě mě to bavilo, být jednou v pozici toho, kdo se ptá. Potom jsem jim odvykládala Ameriku a udělala poznámky. Na 2 hodiny jsem měla volno, tak jsem se normálně učila a jako poslední hodinu jsem měla zeměpis v 9.A. Tam jsem se moc netěšila, chtěla jsem si vyzkoušet Radka( pokud vám nedochází, tak je to muj bojfréénd xD ) ale měl nějakej nohejbal. Tak jsem si vzala k tabuli nakonec jen tři. Musela jsem jim nakreslit slepou mapu Austrálie, takže jsem se s tim včera dělala jak blázen. Ale tvářili se, že se jim to docela líbí, smích.

To byl celej muj učitelskej den. Jak říkala mkoje přirodopisářka, když jsem se jí omlouvala, že nebudud na její hodině: ,,Bejt učitelem není těžký, když to děláš den. Ale za měsíc bys toho už měla dost." Což je pravda. Matikáři jsem se tak osvědčila, že ve čtvrtek za něj supluju matiku, protože jede na školení. Já jsem fakt měla jít na ten pedák xD Už od mala jsem snila o povolání učitelky, jaksi jsem pozapoměla na mé dětské sny při výběru školy...

Tomuhle se nic nevyrovná

13. dubna 2009 v 13:58 | Šárka |  Den za dnem
Nejlepší období mého života právě probíhá. Až neskonale a podivně nebo nápadně, jak chcete, se mi daří. Za 14 dní mám kraj v češtině, těším se, i když je velká pravděpodobnost, že budu poslední mezi těmi všemi gympláky. Já tam z vesnice, smích. Trochu ironie, ale jen tak se nedám.

Hlavně, dnes je muj nejhezčí den v životě. Splnil se mi sen! Muj životní sen!!! Já pojedu do PAŘÍŽE. Tak dloho jsem o tom snila. Miluji Paříž.. Ted je to skutečnost. Dostala jsem peníze na zájezd od babičky, za celých devět let na ZŠ. Prý hlavně za dobré výsledky a že mě vzali na školu. Oujé, tomuhle se nic nevyrovná. Když mi babička předávala obálku se slovy, že je to za dobré studijní výsledky, myslela jsem si, že mi chce dát nějaké peníze k přijetí na školu nebo tak.Ale timhle mi vyrazila dech, naprosto jsem to nečekala a padla jí do náruče. Brečela jsem radostí jak malá.

Už si to plánuju, ach, já uvidim Eiffelovku, Louvre, Sacre Coeur,...!!!! Budu pořád fotit. Budu pozorovat jejich životní styl, prostě všechno. Ach, ty moje milovaná Paříži, těš se. Bude to dokonalý, nezapomenutelný a jen moje..Paříži, miluji tě!!!

Předpokládám, že tahle radost ze mě jen tak nevyprchá..

Další články


Kam dál